Jak se z Katky stala cyklistka

Na poslední volný víkend před odletem do Ciudad de México bylo potřeba vymyslet něco nenáročného a hlavně levného. Uvažovaly jsme o cestě na ostrůvek Isla Pasión, kam bychom vzhledem k šetření mohly místo cesty lodí plavat. Nakonec mě ale Katka mile překvapila, když souhlasila s mým nápadem. Samozřejmě jsem ho, jak to jenom šlo, patřičně odůvodnila. Tak za prvé, máme volný celý den, ani večer se nechystáme na žádnou akci v žádném sboru. Za druhé, ještě možná nepřišla ta největší vedra. Za třetí, je to super levné. Objedeme si celý ostrov na kolech!

No, sice zrovna na sobotu hlásili třicetistupňová vedra (poprvé od našeho pobytu tady, do té doby bylo skoro permanentně 29 °C), ale co my víme, kolik bude ve skutečnosti. A hlavně, co my víme, kolik bude v květnu a červnu. Čekalo nás nějakých 64 kilometrů, což by - vzhledem k tomu, že je to víceméně po rovině  - nebylo tak zlé. Ovšem na kolech, a ne ledajakých. Pravidelní čtenáři blogu již jistě ví, že sice máme jedno přijatelné kolo, ale druhé je strašně pomalé. Právě proto jsme pořád různě počítaly a ujišťovaly se, že to přece nějak za ten den musíme zvládnout, že v nejhorším se vrátíme, ale určitě nezůstaneme za tmy někde na druhé straně ostrova bez pomoci a podobně. Taky jsme chtěly vyjet brzy ráno, ať aspoň třetinu cesty ujedeme, než začne vedro, a zbytek už pak přece nějak dojedeme.

No, brzy spát jsme nešly, protože jsme večer měly setkání s naší mexickou kamarádkou Cynthií a potom jsme ještě chtěly publikovat aspoň jeden nový článek pro své věrné čtenáře. Budíky jsme měly nařízené na šest. Vstát nebyl problém, akorát jsme nevyjely podle plánu o půl sedmé, ale až o půl osmé. Což bylo podle mě docela dobré.

V prvním úseku cesty jsme jely přes Careteru transversal - silnici, která vede z města napříč ostrovem na druhou stranu. To měl být nejnudnější úsek cesty, a proto jsme ho chtěly přejet hned na začátku. Zhruba co 20 minut jsme si střídaly kola a podařilo se nám dojet k pobřeží na druhé straně, ještě než začalo vedro. Po těchto prvních 15 kilometrech jsme samozřejmě věděly, že vracet se určitě nebudeme, ale samozřejmě budeme chtít dojet celý okruh. 

Další úsek cesty byl úplně nádherný. Jely jsme po cyklostezce podél krásného pobřeží. Nebyl tam sice stín, ale stále profukoval vítr, takže se nám krásně jelo. Ani se nám nechtělo dělat nějaké delší pauzy. Prostě paráda. Kvůli tomuhle úseku bych klidně kolem ostrova jela znovu.

Nejkrásnější úsek cesty

I když pláž pobřeží tady moc udržované není...

Když jsme dorazily k Punta Sur (zhruba v polovině okruhu), bylo asi 11 hodin dopoledne. Od té doby jsme věděly, že to stihneme do setmění, i kdybychom se flákaly. Zde tedy opadlo celé to napětí spojené s nejistotou, jestli nápad objet ostrov na našem pomalém kole nebyla opravdu - Danka dovolí - úplná blbost. Na Puntě Sur jsme si daly oběd v restauraci - nachos (tortilla chipsy s rozmixovanými fazolemi a sýrem) a ceviche (krevety nastudeno s rajčaty, cibulí, cilantrem a limetkovou šťávou - opravdu nám to po té jízdě bodlo).

Nachos a ceviche v restauraci

Na Puntě Sur (jižním bodě) jsou laguny uzavřené v eko-parku. Silnice proto vede spíš vnitrozemím, takže to taky není nijak moc zábavné. Do toho jsme tento úsek už jely v pořádném vedru. Ale při jízdě na kole to vedro nebylo tak zlé, navíc opravdu celá cesta vedla po rovině. Asi po dalších 10 kilometrech jsme zase dojely k moři. 

Na naší straně ostrova ovšem silnice většinou nevede přímo u moře, ale mezi cestou a pobřežím jsou různé hotely, placené pláže a další turistická střediska. Zato cesta je pěkná - kus od silnice je opět po celou dobu cyklostezka. Pro nás to byl taky úsek, který už docela známe. Chtěly jsme se zastavit na nějaké pláži a vykoupat se. Nabízela se pláž San Francisco, kam nás už jednou nechali jít zadarmo. Nakonec jsme to ale zkusily ještě o jednu pláž předem - na pláži Paraíso. U vstupu nás nechali projít, tak jsme šly. Vykoupaly jsme se v moři s využitím různých nafukovacích atrakcí, které tato pláž poskytovala. Pak jsme se vyvalily na lehátka a četly si. Ještě jsme plánovaly jít se vykoupat do bazénu a dát si něco k pití. Pak ale přišel nějaký pán a řekl nám, že je to placená pláž a stojí 3 dolary. Nestačí prý, když si něco objednáme. Tak jsme mu vysvětlily, že jsme tam jenom na chvilku a nechceme platit a ptaly jsme se, jestli San Francisco je zadarmo. Prý jo. Tak jsme si vzaly věci a podél pobřeží přešly na San Francisco - ty dvě pláže byly vedle sebe, skoro jako jedna. Tam jsme si našly lehátka, ale zase pak přišel nějaký pán a řekl nám, že se to platí a cena je dokonce 10 dolarů. Tak jsme se rozhodly, že když už jsme se stejně vykoupaly, pojedeme zase dál. Je to zvláštní, že nám to na Paraíso neřekli u vchodu a na San Francisco nám zase minule u vchodu řekli, že můžeme jít zadarmo. Ale platit jen za vstup na pár hodin se nám nechtělo.

Venku z areálů placených pláží jsme se zadarmo nasvačily a napily se naší vody a pokračovaly jsme v cestě na kole. Najednou se nám nějak hůř šlapalo, ale zase už jsme se nestrachovaly, že bychom nedojely. Předpokládaly jsme, že na pláži u Money Baru, kde je dobré šnorchlování, nás nechají zadarmo a bude stačit si tam něco objednat. Ale po cestě se před námi objevil areál Sky Reef, kde měli taky mít dobré šnorchlování a ještě jsme tam nebyly. U vchodu nám řekli, že vstup je zdarma, tak jsme tam šly a dobře jsme si zašnorchlovaly i odpočinuly na lehátku. Korálové útesy u Money Baru se nám sice pořád zdají lepší, ale tady to zase bylo jiné. I některé nové druhy ryb jsme tu viděly. A kdoví, jestli bychom se sem dostaly, kdybychom nejely takhle kolem.

Poslední úsek cesty už byl pro nás známý a nic zvláštního se nepřihodilo. Dojely jsme domů asi o půl sedmé, půl hodiny před západem slunce. Byl to parádní výlet.