Následující čtyři dny jsme strávily prozkoumáváním Ciudad de México a jeho okolí. Na internetu jsme objevily, že každý den v 11 hodin ráno se koná zdarma prohlídka města s průvodcem, takže hned v neděli jsme se tam vydaly. Jen jsme si nebyly jisté, jestli prohlídka začíná na náměstí u katedrály a nebo u paláce Bellas Artes. Zkusily jsme to u Bellas Artes a opravdu jsme tam potkaly dvě holky s červenými tričky s nápisem Free walking tour. Později jsme zjistily, že i u katedrály bychom někoho potkaly, protože nezávisle na sobě tady fungují dvě takové skupiny dobrovolníků, které provádí turisty. Tour je zdarma, ale na konci vás samozřejmě požádají o finanční příspěvek podle vašeho uvážení. Což se nám zdálo mnohem lepší než jít na nějakou placenou prohlídku, protože na konci této jsme byly naprosto nadšené ze všeho, co jsme se dozvěděly, a rády jsme přispěly. Holka, která se nás ujala, měla vystudovanou historii a vypadalo to, že o budovách v centru ví úplně všechno. Ovšem nejen to, po jejím výkladu jsme náhle měly naplánovaný program na několik dní dopředu, protože nám dala spoustu tipů, kam se podívat a co v Ciudad de México dělat.
Naše skvělá průvodkyně Ana
Když Hernán Cortés dobyl aztécké město Tenochtitlán, srovnal ho se zemí a postavil na něm hlavní město Nového Španělska. Pomohlo mu to podrobit si Aztéky i další okolní národy. Byl v tom tak důsledný, že třeba důležité administrativní a náboženské budovy stavěl přesně na místech, kde je měli Aztékové. Ale přesto to tak úplně nevychytal. Aztékové totiž měli město na ostrově uprostřed mělkého jezera. Španělé jezero vysušili, takže jejich město se mohlo rozrůst do mnohem větších rozměrů. Nikdo jim ale asi neřekl, že stavět město v bažině není úplně nejlepší nápad. Takže kromě klasických problémů velkých měst, jako je znečištění ovzduší či nedostatek zdrojů vody, dnes Ciudad de México čelí také tomu, že se budovy uprostřed města pomalu potápí. Každý rok prý střed města klesá o 11 cm! To je také důvod, proč tady najdete spoustu budov, které jsou nakloněné. Kam se hrabou potápějící Benátky a šikmá věž v Pise, Ciudad de México to má obojí!
Na téhle budově, jednom z nejstaších klášterů, jde krásně vidět, jak
město klesá. Protože je o hodně starší než okolní budovy, musíte k němu
sejít po schodech asi metr pod okolní povrch.
Budova vpravo je nejstarší mrakodrap v Ciudad de México, který byl
postaven ve 30. letech. Všimněte si, jak se naklání. Uprostřed je Torre
Latinoamericana.
Torre Latinoamerciana, nevzhledná dominanta historického centra, je z roku 1956 a dlouho byla nejvyšší budovou v celé latinské Americe. Postavili ji dobře, vydržela i velké zemětřesení, které město postihlo v roce 1985. Zemětřesení zničilo hodně budov v centru a Mexičané na něj vzpomínají s hořkostí, protože jednak tím vyšlo najevo, že hodně budov neodpovídalo statickým požadavkům a při jejich stavbě si někdo ulil peníze bokem, jednak se tehdejší mexický prezident snažil několik dní předstírat, že se nic nestalo. V Torre Latinoamericana dnes sídlí telekomunikační společnosti, které vlastní Carlos Slim - nejbohatší Mexičan a asi i nejbohatší člověk na světě. Ten ze zasazuje o revitalizaci historického centra a město mu vděčí za investice do mnoha budov.
Z Torre Latinoamericana je samozřejmě úžasný výhled na celé město. Naše průvodkyně nám poradila, jak se dostat nahoru. Jednak se dá koupit si za 100 pesos vstupenku do nejvyššího patra, jednak ale jen o patro níž je restaurace, kde si můžete dát jen něco k pití a máte výhled taky. Takže jsme se samozřejmě rozhodly pro tu druhou možnost a hned druhý den jsme se tam vydaly. Dole u vchodu člověk vlezl do hodně rychlého výtahu. Když jsme řekly, že chceme do restaurace, nechali nás normálně nastoupit a nechtěli po nás vstupenku. Restaurace nás ale trochu překvapila. Vypadala hodně nóbl a když jsme se zeptaly, jestli si můžeme dát jen něco k pití, poslali nás o dvě patra dolů do kavárny. V kavárně nám ale řekli, že tahle kavárna je jen pro lidi, kteří mají tu vstupenku za 100 pesos. Takže jsme zase vyšly nahoru a zkusily to ještě jednou. Tentokrát nám jiný člověk řekl, že jo, můžeme si dát jen kafe, ale budeme sedět někde uprostřed a ne u okna. Za chvíli přišla servírka, dala nám nápojový lístek a řekla nám, že si k pití musíme dát něco studeného. Chvíli jsme listovaly lístkem, ale jelikož jsme chvíli před tím vypily asi litr chlazeného džusu, strašně se nám nechtělo dávat si zase něco podobného a tak jsme se rozhodly odejít. Při odchodu jsme vysvětlovaly, že jsme chtěly kafe, a když ho teda nemají, že půjdeme. Ale jistě, my máme kafe, tady v tom druhém lístku, řekla nám najednou stejná servírka. A tak jsme si nakonec to kafe na Torre Latinoamericana daly. Nutno říct, že výhled vůbec nebyl takový, jako jsme si představovaly - většina prosklené stěny totiž byla zpola zakrytá, takže jen v jednom rohu šlo pořádně vidět. Takže nejlepší výhled nakonec byl, když šel člověk na záchod. Ale tak za ten zážitek nám to stálo.
Kafe v Torre Latinoamericana!
Takhle bohužel vypadal výhled z většiny oken
Výhled na záchodě
O pár pater níž, kde se nám podařilo nenápadně proklouznout k oknu pro platící návštěvníky
Od Torre Latinoamericana jsme se přesunuli k opravdové Casa de los
azulejos - dům modrých kachliček. Prý tu žil bohatý otec s líným synem.
Syn si užíval otcova bohatství a vůbec nechtěl pracovat. Později se ale
chytl za nos a začal pracovat a vydělávat velké peníze. Změnu svého
chování dal na odiv tím, že si svůj dům nechal obložit kachličkami
azulejos. Ty se normálně dávaly jen do koupelny a byly hrozně drahé.
Nejznámější a nejdražší kachličky se vyrábí v Pueble a říká se jim
talavera - a právě jimi je samozřejmě dům obložen.
Casa de los azulejos
Uvnitř Casa de los azulejos je dnes obchodní dům a restaurace Sanborns,
kterou vlastní - kdo jiný než Carlos Slim. Resturace je asi docela
luxusní a drahá, ale když si dáte kávu, můžete si dolít, kolikrát
chcete. My jsme zase takovou chuť na kafe neměly, takže jsme se dovnitř
šly jen podívat.
Jako i u spousty jiných budov se vám tady v patře stane zvláštná věc, když si najednou uvědomíte, že celá budova je nakřivo a místo vodorovně kráčíte z kopce. To může být nepříjemné třeba když si v restauraci na křivý stůl postavíte talíř s polévkou.
Tahle budova pošty byla postavena v době vlády Porfiria Díaze,
diktátora, který vládl v Mexiku asi 40 let na konci 19. století. Snažil
se o modernizaci a pokrok a tahle budova je jedním ze symbolů, kterým
chtěl pokrok demonstrovat. Povolal na to evropské architekty, a vůbec
chtěl, aby to vypadalo co nejvíc jako v Evropě.
Mozaika, která je udělaná z poštovních známek, zobrazuje symbol, který najdete i na mexické vlajce.
Stejný výjev v bronzovém pojetí kousek od náměstí
Aztékové, ve skutečnosti vlastně Mexikové, sem prý kdysi přišli z tajemného Aztlánu někde na severu vedeni bohem Huitzilopochtlim. Ten měl konflikt se svou zlou sestrou a nakonec musel bojovat s jejím synem. Huitzilopochtli zvítězil a jeho srdce hodil do jezera. Na tom místě potom vyrostl kaktus nopál a na něj usedl orel. To byl symbol místa, kde měli založit nové město. Španělé prý potom přidali orlu do zobáku hada, což mělo symbolizovat vítězství dobra nad zlem. Pro původní obyvatele to tak asi úplně nebylo, když vezmeme v úvahu, že jeden z jejich nejdůležitějších bohů měl podobu hada, ale možná proto, že tenhle symbol spojuje domorodou i indiánskou tradici, se nakonec ujal. Alespoň takhle nám to vyprávěla naše průvodkyně.
Socha, které se říká Koník. Je to prý jedna z nejhezčích jezdeckých soch
na světě a nic na tom nemění fakt, že zobrazuje španělského krále Karla
IV., který v Mexiku nikdy nebyl a navíc vládl v době krátce před tím,
než začali mít Mexičané Španělů plné zuby a vyhlásili nezávislost. Socha
vyhlášení nezávislosti přežila, ale my jsme ji přesto neviděly, protože
asi tak před čtyřmi lety ji město chtělo nechat vyčistit. Zadalo to
firmě, která na tom chtěla ušetřit a následkem toho sochu zničila, takže
od té doby ještě stále probíhají restaurační práce a socha je zakrytá.
Sochy předkolumbovských bohů - stylizované do podoby antických božstev, aby to vypadalo víc světově
V tomhle domě prý žil žárlivý manžel se svou ženou, které nedovolil
dům opustit, ale alespoň jí velkoryse vystavěl okolo celého domu balkón, po kterém
se mohla procházet.
Nástěnná malba, která původně byla kritikou mexické vlády, ale majitelé
zdi se zalekli možných důsledků a donutili umělce, aby to přemaloval.
Není to oficiální, ale v Mexiku holt je cenzura.
Lví hlava na rohu zdi zobrazuje, kam až sahala hladina povodně, která v
17. století zaplavila město. A v takové výšce voda zůstala po 5
následujících let! Až potom se podařilo vybudovat odvodňovací systém a
město vysušit. Povodně trápí město v období dešťů dodnes. Ciudad de
México má problémů víc než dost.
La Opera - asi nejstarší a nejslavnější kantýna v Ciudad de México.
Chodíval sem i slavný revolucionář Pancho Villa a ve zdi prý dodnes
najdete kulku, kterou tu kdysi na někoho vypálil. Zlé jazyky tvrdí, že
byl opilý a s někým se popral, ale naše průvodkyně nás ujistila, že to
bylo úplně jinak, protože Pancho Villa, jakkoli drsný muž to byl, prý
alkohol nepil a místo toho chodil do jiné kantýny na jahodové milkshaky.
Kulku vypálil proto, aby srovnal své kumpány, kteří tu dělali neplechu.
Další
tradiční kantýna. Tyhle podniky jsou zajímavé tím, že si tam
neobjednáváte jídlo - objednáte si předražené pití a oni vám k tomu
rovnou donesou i něco k jídlu. Až do nedávna to ale byla výhradně pánská
záležitost - ženy dostaly povolení chodit do kantýny snad někdy v 80.
letech.
Chtěly jsme kantýnu vyzkoušet, tak jsme se tam druhý den vydaly na oběd. Nejdřív jsme myslely, že půjdeme do nějaké jiné, ale protože jsme si chtěly být jisté, že jdeme opravdu do té tradiční, zamířily jsme znovu sem. Nebylo to jednoduché, protože jsme si nepamatovaly ulici, ale asi po hodině bloudění se nám podařilo do kantýny dorazit. Bohužel v dolní místnosti neměli volno a v horní hrála hudba tak hasitě, že jsme vůbec neslyšely, co nám říká servírka. Ale bylo to opravdu zajímavé.
Velká sklenice limonády a nějaká polévka s masem a kukuřicí
Daly jsme si nějakou limonádu a dostaly jsme k tomu polévku. Potom nám řekla, že donese nějaké tacos. Tak jo. A protože Lenka už dopíjela, ptala se jí, jestli chce něco dalšího k pití. "Asi ne, díky." - "No ale když si nedáte nic dalšího k pití, budete muset zaplatit a odejít." - "V tom případě tedy dva další džusy prosím." Po tacos nám paní nabídla něco dalšího, ale musely jsme s díky odmítnout, protože jsme věděly, že další jídlo nezvládneme. Servírka se tvářila zklamaně, ale donesla nám účet, ze kterého jsme se teprve dozvěděly, že každý džus stál 70 pesos. Pokud tam někdy půjdu příště, předtím pořádně vyhladovím, protože jsem hrozně zvědavá, jaká další a další jídla by se objevila na stole.
Obchod s tradičními sladkostmi, kde jsme hned několik doporučených musely vyzkoušet.
Ty oříšky v medu uprostřed, to je pochoutka, kterou si prý indiáni dávali dávno před příchodem Evropanů.
A tyhlety dorty se chystají na oslavy patnáctých narozenin, quinceañera. Když je holce patnáct, udělá se obrovská oslava, něco jako když se uvádějí debutantky do společnosti.
Prostranství před katedrálou, kde se v době po ovládnutí Mexika Španěly
konaly bohoslužby. Jednak vevnitř nebylo dost místa, jednak byli indiáni
zvyklí ve svém domorodém náboženství dělat obřady pod širým nebem.
Templo Mayor (model) - aztécký chrám pod dnešním náměstím. Jak jsem už psala,
Španělé postavili své město přímo na aztéckých stavbách, aby domorodci
rychleji přijali jejich vládu. Takže zhruba na místě hlavního chrámu
postavili katedrálu. Na chrám se pak tak nějak zapomnělo a najednou ejhle, v
roce 1978 elektrikáři kopali v zemi a objevili tam úžasné věci. Od té
doby tam naplno probíhá práce archeologů a původní chrám podle nich
vypadal nějak takto.
Aztéckých památek tady někde pod zemí musí být spousta. Jedna se třeba nachází na stanici metra Pino Suárez. Chtěly jsme ji vidět, tak jsme se speciálně na tuhle stanici metra vydaly. Nikde jsme ale žádný aztécký chrám nemohly najít. Až potom nám došlo, že to bude asi to místo zakryté překližkou. Byly jsme z toho trochu zklamané, ale nakonec jsme si poradily. Na jednom místě jsme našly malý průhled, kterým se dalo celkem dobře podívat a ještě mnohem lépe prostrčit dovnitř foťák, abychom zjistily, na co jsme se to vlastně koukaly.
Škvírou ve dveřích se dalo podívat dovnitř!
A tohle se nachází na překližkou
Prohlídka skončila u hlavního náměstí Zócalo. Zócalo vlastně není oficiální název, oficiálně se náměstí jmenuje Plaza de la Constitución. Ale v 19. století tady chtěli postavit velký pomník jako památku boje za nezávislost. Z toho se náměstí ovšem dočkalo jen podstavce, soklu, španělsky zócalo. A protože si lidé neustále říkali, že se sejdou u soklu, název už náměstí zůstal.
CDMX znamená Ciudad de México. A za námi to slavné Zócalo, jedno z největších náměstí na světě.
Po skončení prohlídky města jsme rychle vyrazily na další místo, na které jsme od naší průvodkyně dostaly tip - na jezero Xochimilco (čti sočimilko). Jde o místo, kde se zachoval způsob zemědělství starých národů - protože neměli dostatek zemědělské půdy, dělali dřevěné a rákosové vory s malou vrstvou zeminy, které zakotvili v mělkém jezeře. Postupně tak vlastně vytvářeli umělé ostrovy a zvětšovali pevninu. Aztékové tenhle způsob pěstování převzali od národů, které žily právě v oblasti jezera Xochimilca. Chinampas, jak se tyhle plovoucí zahrady jmenují, jsou památkou UNESCO a na jezeře se můžete projet na loďce a prohlédnout si je, přičemž v neděli, která náhodou zrovna byla, seženete lístek nejlevněji. Takže jsme vyrazily na tuhle zajímavou historicky přírodovědnou exkurzi, jak jsme si to představovaly.
Skutečnost byla ovšem úplně jiná než naše očekávání. Protože k Xochimilcu se nedá dojet metrem a vlak, kterým se tam dojet dá, měl zrovna výluku, musely jsme se ptát spolucestujících, kdy máme vystoupit a kam máme nastoupit a tak. Ujala se nás paní se dvěma holkami, která říkala, že se jí máme držet, že tam taky jedou.
Když jsme dorazili k vodě, ukázalo se, že jsme na místě, kde si nemůžete koupit jen jeden lístek na loď pro sebe, ale musíte zaplatit celou loď zvanou "trajinera" (čti trachinera). Na tu se vleze kolem 20 lidí a dvouhodinová projížďka stojí 500 pesos. Hodinová je za 350, ale jede se jinou trasou, kde neuvidíte to hlavní. Claudia, naše nová společnice, se na to vyptala, pak se obrátila k nám a řekla: "Je nás pět, takže to by bylo za 70 na osobu. Na dvě hodiny by to bylo lepší, ale 500 je moc. Až mi sleví na 400, tak to vezmeme." A to bylo přesně to, co jsme potřebovaly - žádné dohadování a smlouvání, jen jsme tam postávaly, daly jsme si něco k jídlu a čekaly, až na nás Claudia kývne, že jdeme na loď. Tak jsme se na jedno odpoledne staly součástí její rodiny.
Trajineras
Vzadu Claudia, vedle ní její dcera Fernanda a vedle mě Saraí
Nastupovaly
jsme s nedojezenými tacos, ale nestihly jsme se napít. Lenka
poznamenala, že jak tak zná Mexiko, to by bylo zvláštní, kdyby tam někde
po cestě neprodávali pití. To ukazuje, že jsme opravdu netušily, kam
jsme se to vlastně vydaly. Už dvě minuty po vyplutí jsme míjeli loďku
obchodníků, kteří nám nabízeli nějaké jídlo, a za chvíli k nám připlula
loďka s chlazeným pitím a dostaly jsme na naši loď celý kýbl s ledem a
lahvemi limonád. A to ještě nebylo nic oproti tomu, když jsme dopluli do
hlavního kanálu. Tam pod všemi barevnými trajineras skoro nebyla ani
voda vidět, lodi pomalu pluly, kodrcaly se, narážely do sebe a
proplétaly se mezi desítkami loděk obchodníků, kteří nabízeli opékanou
kukuřici, květinové věnečky, alkoholické i nealkoholické nápoje a
spoustu dalších věcí, které by vás jen napadly. A do toho ze břehu
vyhrávala mexická dechovka mariachi. A kdyby jenom ze břehu, kolem
projížděly také lodě s hrajícími hudebníky a kdo chtěl a zaplatil, ten
si pozval kapelu přímo k sobě na loď. Po historickém zemědělství sice
ani památky, kromě pár chatek na břehu nabízejících prodej květin nebo
zeleniny, ale zato parádní způsob trávení nedělního odpoledne.
Mariachis na břehu
Mariachis na lodi
A tady už přímo na lodi milovníků dechovky
Pohoda na lodi
A chcete k tomu na hlavu květinovou čelenku?
Nebo si dáte kukuřici?
A nebo něco ostřejšího? (Pulque = alkoholický nápoj z agáve)
A tenhle břeh, to jsou asi ty historické plovoucí zahrady
Po skončení plavby jsme ještě na břehu chvíli pobyly se svými novými známými, které se v parku projely na koni
Saraí zkouší jet na poníku sama a vzadu ji hlídá majitel ponyho, místní mexický kovboj
Na Cozumelu začínalo být opravdu horko. První týden v dubnu jsme už i párkrát spaly se zapnutými větráky, abychom vůbec usnuly. (Ony ty naše větráky nejsou nic moc, ale přece jenom to aspoň trochu pomůže.) A věděly jsme, že jsou před námi ještě skoro 3 měsíce v Mexiku a největší vedro má teprve nastat! Už jsme si plánovaly, že když se v našem bytě nebude dát spát, vezmeme hamaky a vyrazíme na volně přístupnou pláž Las Casitas, kde v nich budeme spát. Nicméně takových horkých dnů bylo jen několik před tím, než nám začaly velikonoční prázdniny, o kterých jsme se chystaly cestovat do chladnějších částí Mexika.
Katka našla superlevné letenky z Cancúnu do Ciudad de México se společností Vivaaerobus. Domluvily jsme si přespání u couchsurferky Liliany v Playa del Carmen. S Lilianou bylo jako obvykle trochu náročné se domluvit, kdy a jak se potkáme. Ale když už jsme se nakonec setkaly, měly jsme spolu pěkný večer. A ani jí nevadilo, že musí ráno vstávat ve 4, aby nám otevřela. Letadlo bychom stihly i o hodinu pozdějším autobusem, ale nechtěly jsme riskovat. Cesta proběhla bez komplikací a kolem 10. ranní hodiny jsme už byly v Ciudad de México.
První věc, která nás překvapila, byla ta, že se oproti Cozumelu nezměnil čas. To bylo divné, protože v Méridě, která je jenom kousek, se čas mění. Ze začátku jsme pořád nevěděly, kolik tedy je vlastně hodin, ale pak nám náš couchsurfer Art vysvětlil, že v hlavním městě je sice o hodinu jinak než na Cozumelu, ale asi před týdnem se změnil čas na letní, zatímco na Cozumelu zůstává čas celý rok stejný. Takže proto jsme si nemusely ani přetáčet hodinky po celou dobu cestování středním Mexikem.
Hned z letiště jsme vyrazily na metro a následně právě k Artovi, kterého jsem již zmínila. A tu mě překvapila další věc. Požádala jsem paní v okénku o 4 lístky a ona mi řekla, že to bude stát 20 pesos. To není možné! Věděla jsem sice předem, že jízdenka na metro v Ciudad de México stojí jenom 5 pesos, ale stejně jsem tomu nemohla uvěřit, když mi to takhle ta paní řekla. Kromě toho za těch 5 pesos (cca 6 Kč) můžete jet, jak dlouho chcete. Ale jenom metrem teda, neplatí to na jiné dopravní prostředky.
Vsuvka: Metro v Ciudad de México
Po přečtení článku o metru na blogu Mnoho tváří Mexika a shlédnutí následujícího videa o nastupování do něj jsme se mexického metra trošku bály.
Hlavně jsme se hned ze začátku snažily vyhnout té pověstné dopravní špičce (ale právě jsme ani nevěděly, kolik je hodin a jestli teda zrovna ta špička je nebo není). Ale nakonec se ukázalo, že metro je vlastně super. Aspoň tedy z našich zážitků, a možná proto, že jsme v Ciudad de México byly o prázdninách, kdy je tam prý "vylidněno", protože v tu dobu jsou pryč studenti. Ne že by mělo metro jízdní řád, tak daleko to zase nesahá. Ale všechny zastávky metra byly jasně označené, na zdech podchodů se dala najít mapa, ze které bylo jasné, jakým způsobem se kam dostaneme, a i přestupy na jiné linky byly značené velmi přehledně. Tak jsme nakonec měly pocit, že to je nejpřehlednější dopravní prostředek v Mexiku vůbec.
Ani jednou se nám nestalo, že bychom kvůli davu lidí nemohly vystoupit nebo nastoupit na zastávce, kde jsme chtěly. Ale samozřejmě to bylo jednak tím, že opravdu o prázdninách asi bylo v Ciudad de México méně lidí, jednak jsme nejspíš tedy nejezdiliy v těch nejfrekventovanějších úsecích ve špičce, ale hlavně jsme předem četly výše zmíněný Kristýnin blog, díky kterému jsme nečekaly, až lidé vystoupí, ale rovnou jsme se cpaly dovnitř; už zastávku předem jsme si hlídaly, jestli máme otevřený průchod ke dveřím, a podobně.
Jen jednou jsme opravdu jely v tak nacpaném metru, že jsem pochopila, že první 3 vagony každé soupravy jsou oddělené jen pro ženy proto, aby se zabránilo osahávání. Opravdu si dovedu představit, že jsou lidé, kteří by takhle nacpaného metra využili ke svým zájmům. Nicméně i tehdy se nám podařilo včas vystoupit. Asi to bylo proto, že na dané přestupní stanici vystupovalo i hodně dalších lidí.
Orientační cedulka v mexickém metru - každá stanice má svůj piktogram, což se původně zavedlo proto, aby se tu vyznali i negramotní
Davy na nástupišti, když dlouho nejede metro
Průchod chodbami metra se považovat za kulturní zážitek, protože tam potkáte různé kulturní, umělecké či naučné výstavy, dokonce jednou jsme tam viděly i šachový turnaj
Přehledná mapa tras metra
Metrem jsme se tedy dostaly k Artovi, což byl náš první hostitel. Měly jsme u něho strávit celkem 5 dní a 6 nocí. Art byl moc fajn kluk. Kromě toho nám vždycky dal přesný popis, jak se dostat na místa, která jsme chtěly vidět, a ještě pro nás zorganizoval výlet na Nevado de Toluca.
První den po příjezdu jsme si u Arta nechaly zavazadla a vydaly jsme se do centra. Prošly jsme si náměstí (Zócalo) a hlavní památky v okolí. Nenašly jsme žádné turistické informační centrum, což nás trošku mrzelo, ale první odpoledne jsme všechno viděly poprvé, tak nám to zatím stačilo i bez dalších informací. Akorát nám trochu chyběla mapa - viděly jsme sice mapu metra, kterou prodávali jako pohlednici, ale pořád jsme si myslely, že se nám někde podaří sehnat normální turistickou mapu zdarma, tak jsme ji nekoupily.
V podloubí hlavního náměstí nás spousta obchodníků lákala do svých restaurací, které se nacházely ve vyšších patrech okolních budov. Někteří nám dali do ruky i leták s cenami, a když jsme viděly, že to není příliš drahé, rozhodly jsme se, že v jedné z těch restaurací se najíme. Katka se nejvíc těšila na výhled na celé Zócalo z horního patra a já jsem se hlavně už chtěla najíst. Když jsme se tvářily, že do jedné z těch restaurací půjdeme, ochotný nabízeč se nás hned ujal a zavedl nás až dovnitř. My jsme se samozřejmě chtěly jenom podívat a pak se samy rozhodnout, jestli tam půjdeme. Ale to je těžké, když vám to tak nabízí, že vás přivedou až dovnitř.
No, tak nás zavedl do prvního patra, kde bylo těch restaurací hned několik. Ale všechny to byly spíš takové fast-foody a výhled na Zócalo žádný. Tak to nebylo úplně to, co jsme chtěly. Ale nakonec jsme byly rády, že nás tam zavedl, protože přes těch několik obchodů a chodeb bychom tam fakt nemusely trefit. Řekly jsme mu, že jsme chtěly i ten výhled, tak nás poslal do 6. patra, že tam je restaurace s výhledem. Můžeme jet výtahem nebo jít po schodech. Zvolily jsme tedy schody. Ve 4. poschodí jsme nahlédly do patra, jestli tam třeba taky není nějaká restaurace. Ta tam nebyla. Ale byli tam dva sekuriťáci, kteří se nás hned ptali, co potřebujeme, a málem nám rovnou přivolali výtah. Tak jsme řekly, že jdeme do restaurace a že půjdeme dál po schodech. V pátém patře ale dál po schodech nešlo jít, byla tam zábrana.
Tak jsme si přece jenom samy přivolaly výtah a jely do šestky. Tam jsme otevřely dveře a ocitly jsme se rovnou ve velmi luxusní restauraci, kde nám hned po vystoupení z výtahu paní nabízela jídelní lístek. Bylo nám jasné, že to asi to levné místo nebude, ač to bude s krásným výhledem. Mrkly jsme do jídelního lístku a pak na sebe navzájem, že tady tedy radši ne. Zmizely jsme zase ve výtahu. Dojely jsme do 1. patra, kde ale ještě nebyly ty levné restaurace (ty byly v přízemí), ale opět tam byli sekuriťáci, kteří se nás ptali, co chceme. Řekly jsme, že chceme levnou restauraci a odkráčely jsme do přízemí. Já jsem si myslela, že se teda jdeme konečně najíst, ale Katka chtěla ten výhled. V přízemí se nás hned ujal jeden ochotný restauratér a už nám chystal židle. Řekly jsme mu, že ale hledáme levnou restauraci s výhledem. Poslal nás tedy do třetího patra, že tam to prý najdeme.
Tak jsme se vydaly opět nahoru. Šly jsme zase po schodech a v 1. patře jsme potkaly zase ty naše sekuriťáky, kteří se nás zase ptali, co chceme. Tak jsme jim také sdělily, že chceme nějakou levnější restauraci, ale s výhledem. Sekuriťáci okamžitě vytáhli vysílačky a už nám domlouvali někoho, kdo nás tam dovede (když tady tak bloudíme). Marné jim vysvětlovat, že nic takového nepotřebujeme, že si to tady klidně prozkoumáme samy. Do deseti sekund se objevili přivolaní další dva pánové a ten, co měl přes rameno velkou pušku, vykročil rovnou k nám a když viděl náš úlek, řekl, ať se vůbec nebojíme ("Don't worry"). Potom přivolali výtah a společně s námi oba nastoupili. Katka říká: "Teď zavřou dveře a zastřelí nás." No, musím říct, že měla v tu chvíli ještě horší myšlenky než já, což mě překvapilo.
Nicméně jsme společně s nimi dojeli do 3. patra, ten bez pušky odešel a ten s puškou s námi šel až do restaurace, kde nám rovnou přistavil stůl a židle až k oknu. Tak bylo jasno. Odtud už neutečeme. Naštěstí měli menu za 70 nebo 90 pesos, což nebylo tak zlé. Takže to jsme si samozřejmě objednaly - každá jiné, ať můžeme vyzkoušet všechno. Akorát nás ošidili, když nám donesli nabídku zmrzlin a my jsme si objednaly poháry v přesvědčení, že to je zákusek, který je zahrnutý v menu (bylo tam totiž napsané, že to zahrnuje i zákusek). Pak nám to tedy pěkně naúčtovali. Ale uhádaly jsme aspoň to, že zaplatíme jenom jeden, když to bylo něco, co jsme vlastně nechtěly a opravdu od nich nebylo hezké, že nás takhle napálili.
Do šestého patra se po schodech nedalo jít
Restaurace s výhledem na hlavní náměstí (Zócalo)
Naše zmrzlinové zákusky - které byly zjevně čerstvě vyndané z mrazáku a úplně zmrzlé, takže nám trvalo pěkně dlouho, než jsme je snědly
A takhle se v Mexiku v restauraci žádá o účet. Opravdu všichni Mexičani takhle píšou rukou ve vzduchu, když chtějí zaplatit :-)
Po zvládnutí tohoto složitého oběda jsme se ještě trochu prošly po centru k mrakodrapu Torre Latinoamericana a budově Bellas Artes. Cestou nás zastavili nějací školáci, kteří s námi chtěli udělat rozhovor - prý domácí úkol. Jako učitelky angličtiny jsme souhlasily a odpověděly jim na pár anglických otázek. Takových studentů jsme během naší návštěvy Ciudad de México potkaly ještě několik. Někteří uměli anglicky opravdu jen trochu, ale my jsme se snažily nikdy jim to nedat zadarmo. Za pozornost stojí skupinka studentek, které nás jeden den oslovily na Zócalu. Hned se nás ptaly, jestli umíme španělsky. Když jsme odpověděly, že ano, zajásaly a konstatovaly, že to je dobře, protože ony neumí anglicky a mají za úkol s námi udělat rozhovor. To jsme samozřejmě hned zabrzdily, oznámily jsme jim, že jsme učitelky angličtiny a že takhle se domácí úkoly nedělají. Nakonec jsme se spíš snažily udělat rozhovor my s nimi než ony s námi, ale když nám řekly pár slov anglicky, nechaly jsme se od nich vyfotit, tím ony asi měly splněno, a šly jsme.
Za mnou mrakodrap Torre Latinoamericana
Aztécké vykopávky za (respektive pod) Zócalem
Stylová kavárnička - jak málo místa stačí :-)
Katedrála na Zócalu
Varhany
První "casa azulejos" - dům s kachličkami, co jsme v Ciudad de México viděly. Chcete-li vidět i opravdickou slavnou casu azulejos, čtěte další články :-)
Budova Bellas artes
Nějaký kostel - všimněte si, jak se levá část naklání. Proč? Sledujte další články!
Po prohlédnutí centra Ciudad de México jsme sedly na metro (nějakou dobu nám trvalo najít vchod, ale nakonec nám někdo poradil) a jely jsme zpět k Artovi. Když jsme došly k brance, Katce přišla zpráva, že musel ještě k zubaři a vrátí se až o půl desáté. Ach jo, tolik jsme se těšily do postele! Tak to vypadalo na další 2,5 hodinky v parku na lavičce nebo třeba v nějaké místní kavárně. Naštěstí jsme rovnou zamířily do parku - a tam Art! Venčil tam svého psa Momo a potom teprve se chystal k zubaři. Takže nám mezitím otevřel, abychom mohly dovnitř.
Kromě sprchy a klidného zalehnutí jsme ještě večer pro jistotu šly na nákup, abychom měly dost potravin na případný zítřejší výlet. Jedním z našich cílů během pobytu v Ciudad de México totiž byl národní park Nevado de Toluca - sopečný kráter s jezery, který se vypíná až do výšky 4680 m n. m., což z něj činí čtvrtou nejvyšší horu Mexika a samozřejmě mnohem vyšší horu, než na které jsme kdy v životě byly. Když se o našich plánech dozvěděl Art, řekl, že na Nevado de Toluca ještě nebyl a že by tam chtěl někdy vzít svého psa, takže zorganizoval celou výpravu ve dvou autech i s dalšími kamarády. Večer ale ještě musel všechny kamarády kontaktovat, aby zjistil, jak kdo z nich může, a podle toho rozhodnout, jestli se pojede v sobotu nebo v neděli. Protože se jedna dvojice (a to zásadní, protože měli auto) neozývala, musel to řešit až pozdě v noci, kdy my už jsme klidně spaly s tím, že ráno se dozvíme, jestli se jede nebo ne.
Ráno nás probudilo bušení na dveře. Taky Artovi zvonil budík, ale Art nevstával. Nicméně jsme vytušily, že asi jedeme na výlet dnes. A taky že ano. První dva kamarádi (Edgar a Regina, právě ta dvojice, co až do noci nedala vědět, jestli pojede) už o půl sedmé dorazili, že jsou nachystaní. Zatímco my s Artem jsme vstávali a chystali se, dojeli další 3 kamarádi (Diana, David a Iván) a krátce po sedmé jsme už seděli ve dvou autech a mířili k Nevado de Toluca.
Cesta autem trvala asi 3 hodiny. Hora je sice od Ciudad de México vzdálená kolem 80 km, ale jelikož jde o jedno z největších měst na světě, tak trvá docela dlouho jen z něj vyjet. Cestou jsme navíc hned dvakrát zastavovali, abychom si mohli koupit něco k jídlu. Tak se to tady asi prostě dělá. Ale my dvě už jsme holt měly nakoupené z předchozího dne, tak jsme nic dalšího nepotřebovaly. Druhé místo, kde jsme zastavovali na jídlo, byla už poměrně vysoko položená vesnička. Když naši kamarádi, studenti z hlavního města, uviděli muže, který tam sekal dřevo, prohlásili o něm, že tohle je "verdadero hombre de montaña", čili "opravdový horský muž". To nám přišlo opravdu vtipné.
Poslední hodinu cesty jsme jeli po hrbolaté nezpevněné cestě a stoupali jsme k horám. Zaparkovali jsme někde ve výšce kolem 4000 m a chtěli jsme se vydat vzhůru k vrcholům Nevado de Toluca a k Měsíčnímu a Slunečnímu jezírku. U vchodu do parku však byli nějací lidé, kteří to hlídali, a řekli, že pes tam nesmí. Jedni z našich kamarádů namítali, že tam byli před měsícem a bylo tam spousta psů. Od toho se to ale prý změnilo a teď už tam psi (a koně) nesmí. Přitom Art tam jel hlavně proto, aby pořádně vyvenčil svého psa! Co teď? Nakonec se naše parta domluvila tak, že Edgar s Reginou, protože jediní už na Nevado de Toluca jednou byli, zůstanou se psem dole na parkovišti, a ostatní půjdou nahoru.
Ze začátku vedla cesta nahoru a bylo opravdu znát, že jsme velmi vysoko nad mořem. Museli jsme se pořád zastavovat, protože jsme nemohli popadnout dech. Poté, co jsme vystoupali do sedla, sešli jsme dolů k jezerům. Tam bylo moc hezky. U Slunečního jezera byly velké balvany, na kterých si samozřejmě kluci potřebovali trochu zaskákat. Nakonec jsme se ale ke kamenům vydaly i my, holky, abychom se na jednom velkém šutru, který koukal z vody, mohli všichni vyfotit.
Chata Posada, kde se měla původně konat Katčina oslava narozenin
U Měsíčního jezera
Potkali jsme jednu výpravu vybavenou helmami. Nevím teda, co tam s těmi helmami dělali, ale vypadali drsně.
Celé Sluneční jezero
A fotky na kamenech...
Art nás na tomhle místě opustil a šel zpátky dolů vystřídat se v hlídání psa s kamarády. Já s Katkou jsme samozřejmě ještě nechtěly jít zpátky, ale nevěděly jsme, jak se rozhodnou ostatní. Naštěstí taky chtěli pokračovat nahoru. Čili měli stejné odhodlání jako my. Zároveň jsme z jejich hlubokých nádechů a výdechů pochopili, že to jsou správní parťáci pro nás, protože v této nadmořské výšce půjdeme zhruba stejným tempem. Den předtím jsme vyrážely od hladiny moře a následující den jsme se šplhaly nad 4000 metrů nad mořem. Po dvou měsících na Cozumelu jsme zase zažily zimu! Dokonce jsme se musely oblékat. Konečně jsme se zase cítily trochu jako u nás na chladných horách. Opravdu náhlá změna klimatu.
Vyrazili jsme k prvnímu (ač ne nejvyššímu) vrcholu. Postupovali jsme vždycky zhruba po deseti metrech a pak jsme dlouho fotili okolní krajinu, abychom to "rozdýchali". Po mnoha krátkých úsecích cesty jsme takto dorazili až k vrcholu, na který jsme šplhali. Tam jsme si poseděli, pokochali se a nasvačili.
Odpočinek na cestě nahoru
Focení krajiny co 10 metrů byla prostě nutnost
Ale ty výhledy byly krásné, to musíte uznat
Dosažení sedla pod vrcholem
Dobytí vrcholu
Výhled na Sluneční i Měsíční jezero
Stateční, kteří na vrchol došli
Zpátky jsme šli zase kolem Měsíčního jezera a přes sedlo zpět dolů k parkovišti. Tam už jsme se setkali všichni, včetně psa Momo. Výlet jsme zakončili na večeři v taqueríi (rychlé občerstvení) v Ciudad de México. Celá akce se konala 8. dubna, což bylo datum narozenin Vlasti a zároveň plánované oslavy Katčiných narozenin. Tak myslím, že jsme to oslavili moc hezky.
