Oslavy narozenin
Hned na začátku našeho pobytu zde jsme zažily jednu oslavu narozenin ve škole, ale jak už jsme psaly, nebyla to úplně taková "fiesta", co jsme si představovaly. Ve škole má každou chvíli někdo narozeniny, a vždycky každý oslavenec nosí do školy dort. Takže dorty jsou tady asi velmi oblíbené. Prodávají se i v našem oblíbeném supermarketu Soriana.
Druhá oslava narozenin, na kterou jsme byly pozvané, byla oslava třináctin dcery pastora Yesity ve sboru Asambleas de Dios - Príncipe de paz. Pozvaly nás na středu na 6 hodin odpoledne, že bude speciální slavnostní bohoslužba a potom nějaké společné jídlo. Přišly jsme o půl sedmé, ale nikdo tam ještě nebyl. V kuchyni se připravoval salát "pico de gallo" na oslavu, tak jsme pomohly krájet cibuli a rajčata. Prý to začíná až v sedm, takže jsme přišly brzy. Tak buď nám to špatně řekli, nebo jsme špatně rozuměly. To je samozřejmě možné, protože šestka a sedmička se nám ve španělštině hrozně pletou (a ještě víc šedesátka a sedmdesátka). Nicméně v sedm se nám zdálo, že tam pořád ještě až tak nikdo není, tak jsme zůstaly v kuchyni a dokrájely jsme tu zeleninu. Potom jsme se přesunuly na bohoslužbu, která začala až o půl osmé. Stihly jsme konec chval a kratší kázání, které měla žena pastora Yesenia. Bylo to celé směřované k vděčnosti za život Yesity. Na konci jí všichni zazpívali a popřáli k narozeninám. My jsme si taky stouply do řady, akorát pár věcí jsme nevychytaly. Za prvé: tady se nepodávají ruky. Jen se líbá. Za druhé: Všichni, kdo jí dávali dárek, jí ho předali v dárkové tašce, jenom naše 3 suvenýry z Česka jí pak různě padaly po zemi a tak. Ale vždycky si říkáme, že jsme cizinci, tak snad to od nás tak nevadí.
Pak jsme se přesunuli do druhé části sborové budovy, kde jsme dostali večeři, Yesita měla nachystaný dort a všichni jsme si poseděli a popovídali. Sedli jsme si blízko rodiny pastora, protože přece jenom oni jsou skoro jediní, koho tady známe. Oni tam teda skoro vůbec nebyli, protože pořád běhali někde kolem, ale říkali jsme si, že se aspoň seznámíme s dalšími lidmi kolem. Tak jsme se seznámili a popovídali si, a ke konci jsme zjistili, že to jsou skoro všichni příbuzní pastora a jeho ženy.
Celkově vzato ale ani tato oslava nebyla vůbec podobná tomu, co si my představíme pod slovem fiesta. Dokonce máme pocit, že na našich běžných oslavách narozenin se lidi víc baví a smějí než tady. Tady se prostě nají, prohodí pár slov a jdou. Ale aspoň teda mají dorty a zpívají Cumpleaňos feliz (Happy birthday).
Bramboráky a pohled místní církve na cozumelský Karneval
Na oslavu narozenin Yesity jsme chtěli přispět nějakým českým občerstvením a rozhodly jsme se, že nachystáme bramboráky. Hned po příchodu ze školy jsme se pustily do přípravy. Chtěly jsme jich udělat dost, protože jsme nevěděly, kolik tam bude lidí, a navíc jsme si je i my chtěly ten den dát na oběd. Nastrouhaly jsme brambory, zamíchaly těsto a smažily jsme dohromady na všech třech pánvích, co tady máme. Ale jaksi to smažení trvalo dlouho, měly jsme pocit, že plynový vařič skoro nehoří nebo nám ho sfoukl vítr a zanedlouho všechny vařiče úplně přestaly vařit a nešly zapnout. Došel plyn. Šly jsme to řešit s Miguelem, který se tady stará o různé věci kolem domu. Ten řekl, že zařídí koupení nové plynové bomby, když ji zaplatíme (plyn naši domácí nečekaně vyňali z nájmu a energií, za které tu jinak nemusíme platit). Ale samozřejmě to nebylo hned. Tak jsme nechaly rozesmažené bramboráky na pánvích a šly jsme.
Bylo nám ale líto, že jsme udělaly tolik práce a nakonec jsme bramboráky nemohly mexickým přátelům donést, tak jsme se s nimi domluvili, že v pátek (až bramboráky dosmažíme) k nim přijdeme na návštěvu a přineseme jim je na ochutnání. Tak jsme taky udělaly. A nutno říct, že místní pastor si je moc pochvaloval. Když zjistil, že tam ani není žádné maso, říkal si, že je to fakt dobré a zároveň zdravé. Ale vyvedly jsme ho z omylu, protože přece jenom je tam tolik oleje, že těžko to lze považovat za zdravé.
Nicméně byla to velmi příjemná návštěva u pastorů. Normálně učíme ženu pastora (Yesenii) anglicky, ale tentokrát jsme si povídali celou dobu španělsky. Téma hovoru se točilo hlavně kolem jídla a vyprávěli jsme si, jaká jídla jíme u nás a co se zajímavého se jí tady. Ptali se nás, jestli nám místní jídlo chutná nebo jestli je něco, co nemáme rádi. Přišly jsme na to, že nám tady chutná asi úplně všechno. Výjimka jsou jídla, ve kterých se jí dohromady cukr se solí a ostrá jídla s chili papričkami (případně kombinace cukru, soli i chili). Pak nás napadla ještě jedna věc, která nám fakt nechutnala: michelada - nápoj, ve kterém jsou různé salsy a pivo a který jsme okusily na karnevalu. Když jsme vyslovily slovo michelada, najednou se na nás celá pastorova rodina začala nějak divně dívat. Cože? Michelada? Alkohol? Rázem se změnilo téma hovoru a zjistily jsme, že tady pokud je někdo křesťan, tak je pro něho alkohol tabu. No, ale my jsme tady jako turistky a přece jenom jsme chtěly ochutnat místní specialitu, když už jsme tady byly na tom karnevalu. Na karnevalu? To snad ne, tam kdyby šel někdo od nás ze sboru, tak ho postavíme do kázně nebo vyloučíme. Aha, radši si budeme dávat pozor na to, co říkáme :-) Ale nakonec se z toho vyvinula docela zajímavá diskuze o tom, jak takové věci tady pojímají a jak to bereme u nás. Chápu, že pro to mají své důvody, že radši nepijí žádný alkohol a na karneval vůbec nechodí, vzhledem k tomu, že se tam samozřejmě děje spousta špatných věcí a mnoho lidí ze sboru z toho vyšlo a nechtějí, aby se vraceli ke starým návykům. Ale zatím to vypadá, že snad s touto rodinou pastora udržíme dobré vztahy, i když už na nás tohle ví :-)
Hned na začátku našeho pobytu zde jsme zažily jednu oslavu narozenin ve škole, ale jak už jsme psaly, nebyla to úplně taková "fiesta", co jsme si představovaly. Ve škole má každou chvíli někdo narozeniny, a vždycky každý oslavenec nosí do školy dort. Takže dorty jsou tady asi velmi oblíbené. Prodávají se i v našem oblíbeném supermarketu Soriana.
Druhá oslava narozenin, na kterou jsme byly pozvané, byla oslava třináctin dcery pastora Yesity ve sboru Asambleas de Dios - Príncipe de paz. Pozvaly nás na středu na 6 hodin odpoledne, že bude speciální slavnostní bohoslužba a potom nějaké společné jídlo. Přišly jsme o půl sedmé, ale nikdo tam ještě nebyl. V kuchyni se připravoval salát "pico de gallo" na oslavu, tak jsme pomohly krájet cibuli a rajčata. Prý to začíná až v sedm, takže jsme přišly brzy. Tak buď nám to špatně řekli, nebo jsme špatně rozuměly. To je samozřejmě možné, protože šestka a sedmička se nám ve španělštině hrozně pletou (a ještě víc šedesátka a sedmdesátka). Nicméně v sedm se nám zdálo, že tam pořád ještě až tak nikdo není, tak jsme zůstaly v kuchyni a dokrájely jsme tu zeleninu. Potom jsme se přesunuly na bohoslužbu, která začala až o půl osmé. Stihly jsme konec chval a kratší kázání, které měla žena pastora Yesenia. Bylo to celé směřované k vděčnosti za život Yesity. Na konci jí všichni zazpívali a popřáli k narozeninám. My jsme si taky stouply do řady, akorát pár věcí jsme nevychytaly. Za prvé: tady se nepodávají ruky. Jen se líbá. Za druhé: Všichni, kdo jí dávali dárek, jí ho předali v dárkové tašce, jenom naše 3 suvenýry z Česka jí pak různě padaly po zemi a tak. Ale vždycky si říkáme, že jsme cizinci, tak snad to od nás tak nevadí.
 |
| Vlevo Yesita s dárkovými taškami, za ní její mamka Yesenia |
Pak jsme se přesunuli do druhé části sborové budovy, kde jsme dostali večeři, Yesita měla nachystaný dort a všichni jsme si poseděli a popovídali. Sedli jsme si blízko rodiny pastora, protože přece jenom oni jsou skoro jediní, koho tady známe. Oni tam teda skoro vůbec nebyli, protože pořád běhali někde kolem, ale říkali jsme si, že se aspoň seznámíme s dalšími lidmi kolem. Tak jsme se seznámili a popovídali si, a ke konci jsme zjistili, že to jsou skoro všichni příbuzní pastora a jeho ženy.
Celkově vzato ale ani tato oslava nebyla vůbec podobná tomu, co si my představíme pod slovem fiesta. Dokonce máme pocit, že na našich běžných oslavách narozenin se lidi víc baví a smějí než tady. Tady se prostě nají, prohodí pár slov a jdou. Ale aspoň teda mají dorty a zpívají Cumpleaňos feliz (Happy birthday).
Bramboráky a pohled místní církve na cozumelský Karneval
Na oslavu narozenin Yesity jsme chtěli přispět nějakým českým občerstvením a rozhodly jsme se, že nachystáme bramboráky. Hned po příchodu ze školy jsme se pustily do přípravy. Chtěly jsme jich udělat dost, protože jsme nevěděly, kolik tam bude lidí, a navíc jsme si je i my chtěly ten den dát na oběd. Nastrouhaly jsme brambory, zamíchaly těsto a smažily jsme dohromady na všech třech pánvích, co tady máme. Ale jaksi to smažení trvalo dlouho, měly jsme pocit, že plynový vařič skoro nehoří nebo nám ho sfoukl vítr a zanedlouho všechny vařiče úplně přestaly vařit a nešly zapnout. Došel plyn. Šly jsme to řešit s Miguelem, který se tady stará o různé věci kolem domu. Ten řekl, že zařídí koupení nové plynové bomby, když ji zaplatíme (plyn naši domácí nečekaně vyňali z nájmu a energií, za které tu jinak nemusíme platit). Ale samozřejmě to nebylo hned. Tak jsme nechaly rozesmažené bramboráky na pánvích a šly jsme.
 |
| Takhle slibně to vypadalo! |
Nicméně byla to velmi příjemná návštěva u pastorů. Normálně učíme ženu pastora (Yesenii) anglicky, ale tentokrát jsme si povídali celou dobu španělsky. Téma hovoru se točilo hlavně kolem jídla a vyprávěli jsme si, jaká jídla jíme u nás a co se zajímavého se jí tady. Ptali se nás, jestli nám místní jídlo chutná nebo jestli je něco, co nemáme rádi. Přišly jsme na to, že nám tady chutná asi úplně všechno. Výjimka jsou jídla, ve kterých se jí dohromady cukr se solí a ostrá jídla s chili papričkami (případně kombinace cukru, soli i chili). Pak nás napadla ještě jedna věc, která nám fakt nechutnala: michelada - nápoj, ve kterém jsou různé salsy a pivo a který jsme okusily na karnevalu. Když jsme vyslovily slovo michelada, najednou se na nás celá pastorova rodina začala nějak divně dívat. Cože? Michelada? Alkohol? Rázem se změnilo téma hovoru a zjistily jsme, že tady pokud je někdo křesťan, tak je pro něho alkohol tabu. No, ale my jsme tady jako turistky a přece jenom jsme chtěly ochutnat místní specialitu, když už jsme tady byly na tom karnevalu. Na karnevalu? To snad ne, tam kdyby šel někdo od nás ze sboru, tak ho postavíme do kázně nebo vyloučíme. Aha, radši si budeme dávat pozor na to, co říkáme :-) Ale nakonec se z toho vyvinula docela zajímavá diskuze o tom, jak takové věci tady pojímají a jak to bereme u nás. Chápu, že pro to mají své důvody, že radši nepijí žádný alkohol a na karneval vůbec nechodí, vzhledem k tomu, že se tam samozřejmě děje spousta špatných věcí a mnoho lidí ze sboru z toho vyšlo a nechtějí, aby se vraceli ke starým návykům. Ale zatím to vypadá, že snad s touto rodinou pastora udržíme dobré vztahy, i když už na nás tohle ví :-)
(Ne)dochvilnost
Už před příjezdem do Mexika jsme slyšely, že v Mexiku se dochvilnost moc neřeší. Když se chcete s někým sejít ve 3 hodiny, může to klidně znamenat, že na sraz dorazí v intervalu mezi půl třetí a půl pátou. Těžší je ale naučit se setkávání s Mexičany prakticky.
V naší škole se, co se týče externích lektorů, nevede žádné chození do školy dřív. Chodí se načas. Já s Katkou většinou ráno vyrážíme do školy tak v 7.50, abychom si stihly ještě nachystat nějaké materiály, co budeme brát do hodin, ale další angličtinářka, Jamie, většinou dorazí až tak v 8.01. Čili víceméně stíhá v 8 začít učit. Vzhledem k tomu, že děti nemají přestávky a my vždycky učíme angličtinu od celé do celé hodiny, pár minut tam je tolerance. Ale celkově škola začíná i končí vždy na čas.
Jiné je to v mexických sborech. Tam jsme zezačátku chodili vždycky p
řesně na čas začátku bohosužby, někdy i o pár minut dřív, než nám došlo, že se nehodí, aby návštěva chodila dřív než místní. Teď chodíváme tak o 10 minut později, což je zhruba akorát. Většinou přicházíme, když už se vpředu něco děje, ale ještě nejsou chvály. Takže nevzbuzujeme zbytečně mnoho pozornosti tím, že bychom byly první v celém prázdném sále.
Ale pozor, anglicky mluvící sbor má časy zase jinak. Když má bohoslužba začínat v 9, většinou začne už v 8.55. Přijít v 9 znamená přijít pozdě. Je to dané jednak tím, že tam jsou skoro samí Američané a Kanaďané, a taky nejspíš tím, že v 10 hodin ve stejném sále začíná bohoslužba mexického sboru, takže je potřeba i včas skončit. Aby to ale nevypadalo, že všechno v anglicky muvícím sboru začíná takhle na čas, nutno připsat, že na zkoušku chval se mi osvědčilo chodit 5-10 minut po stanoveném čase. Je to tak akorát, kdy se začíná. Možná je to proto, že se čeká na to, až odemkne mexická klavíristka.
Už dvakrát se nám stalo, že když jsme měly s někým sraz ve městě, dotyčný Mexičan přišel o 30-60 minut později. Ale když nás zase jiná Mexičanka vyzvedávala autem před domem v 6, přijela už v 5.55. Takže opravdu těžko říct, jak to je. Zatím víme, jak chodit, jenom v konkrétních situacích, žádný obecný závěr nám z toho ještě nevyplynul.
 |
| Sraz s Mexičankou Cynthií, kterou "jako učíme anglicky", ale spíš si vždycky dobře popovídáme španělsky |
Jak už jsme asi psaly, krátce po příjezdu na Cozumel jsme si celkem levně pořídily dvě starší kola. Jednomu sice trochu odpadává sedlo a vypadá hrozně, ale jezdí dobře. Druhé je celkem pěkné a má i košík a nosič, ale je hrozně pomalé. Člověk se namaká. No, naštěstí jsme dvě, takže to řešíme tak, že vždycky jedna jede na pomalém kole na nějaké místo a druhá zpátky. Na delší trasy si v pravidelných intervalech kola měníme, aby jedna z nás nedojela úplně vyšťavená. Ta, co má pomalé kolo, má vždy právo vyhlásit přestávku na pití, případně na výměnu kol. Je to legrační, ale při ujetí stejné vzdálenosti za stejnou rychlost je vždycky jedna z nás docela v pohodě a druhá fakt zpocená. Ale už jsme si zvykly.
Kola jsou super, šetříme díky nim za autobus a jsme neuvěřitelně flexibilní. Má to ovšem háček. Na začátku našeho pobytu tady jsme se chtěly stát hosty v nějaké místní restauraci, ale zatím jsme nejvíce stálými zákazníky v opravně kol. Poprvé jsme tam byly s kolem, které jsme koupily v zastavárně. Bylo nepojízdné, tak jsme na něho potřebovaly nechat dát nové duše a pláště. S tím jsme počítaly. Nepočítaly jsme s tím, že při jedné naší odpolední vyjížďce podél pobřeží tohle kolo s úplně novými dušemi píchneme. Tehdy jsme došly pěšky a druhý den znovu mířily do opravny. Za 10 minut a 20 pesos nám duši zalepili a bylo to. O pár týdnů později jsme na kolech jely jen do centra na pokec s jednou Mexičankou. Zamkly jsme si kola k lampě a když jsme se chystaly zpět, modré kolo leželo na zemi a bohužel bylo píchnuté. Tak jsme zase došly domů pěšky a druhý den se chystaly do opravny, kde už si nás asi musí pamatovat. Minulý čtvrtek jsme měly volné odpoledne, tak jsme si říkaly, proč se neprojet na kole? Vzaly jsme to zase podél pobřeží na sever. Byla to krásná projížďka, dokud pode mnou kolo prudce nezabrzdilo. Tentokrát spadl přední blatník, drát, který ho držel, se namotal na kolo, skřípl plášť a způsobil na kole osmu. Tak naše projížďka skončila. Tentokrát se nám to teda podařilo dát do stavu, že jsme na kole s hrkáním mohly došlapat domů. No, ještě že je ta opravna kol od nás tak blízko. Když jsme se tam druhý den vydaly, říkaly jsme si, že bychom se tu měly rychle seznámit s nějakými šikovnými a hlavně zručnými kluky.
Abych zakončila o kolech něčím pozitivním, musím říct, že jedno z našich kol (samozřejmě to lepší) už posloužilo i jedné holce z couchsurfingu, která je tu na dovolené a kolo jsme jí půjčily, aby si mohla trochu projet ostrov.
 |
| Naše kola zaparkovaná na zahradě |
Chodníky
Kromě ježdění na kole samozřejmě chodíme po městě pěšky, a hlavně, jak je jasné z předchozího odstavce, často chodíme pěšky s pokaženým kolem. To tady ovšem není tak jednoduché. Zdejší chodníky si skutečně zaslouží samostatný odstavec. Kam se na ně hrabou ruské schody! Tady má na chodníku každý před svým barákem vjezd pro auto či motorku, takže chodík je vždycky chvilku rovný, potom 3 m jsou sklopené jako nájezd, pak zase rovný, sklopený, snížený, zvýšený, do toho jsou tak třetinu od silnice do chodníku zasazené lampy a sloupy elektrického vedení nebo do půlky chodníku parkuje auto, za chvíli zase ze strany od domů čouhá cedule s nápisem, jaké tacos dnes mají, do toho jsou přes celý chodník ve výši hlavy stříšky, asi aby chránily před sluncem, nebo rovnou přes celý chodník stojí židle a stoly domáckých restaurací. Víceméně se nedá dost dobře jít ani po silnici ani po chodníku. Tím spíš když jsme dvě a ještě bychom si přály chodit ve stínu!
 |
| Tahle fotka nevystihuje úplně situaci cozumelských chodníků, ale aspoň trochu |
Provoz na silnicích jsme už celkem zmákly. Jsem moc ráda, že než jsme si půjčovaly auto, už jsme měly město proježděné na kolech. Ve dvouproudových jednosměrkách vždycky vpravo jezdí kola a motorky a auta jezdí v podstatě jenom vlevo. Ale vpravo parkují, čímž kolařům a motorkářům ztěžují jízdu. Když je na křižovatce semafor, řadí se všichni, co jedou rovně, doleva a vpravo projíždí jen ti, co odbočují doprava. Ti odbočují, i když je červená. Až se ukáže zelená, jedou všichni, co potřebují jet rovně. To nás často ze začátku zmátlo. Teď už to víme, ale občas nastane komplikovaná situace, když se na kolech řadíme doleva a za křižovatkou hned zpátky doprava, protože další motorky nás během toho předjíždí zprava a podobně. Ale jinak se nám tu dopravní situace jeví docela klidná a bezpečná.
Čas
Před odletem na Cozumel jsem se z různých map na internetu snažila vyčíst, o kolik hodin tady bude posunutý čas oproti Česku, ale nějak se mi to nedařilo. Až jsme přijely, věděly jsme, kolik je hodin tady a kolik u nás, takže to už bylo jednoduché: posun o 6 hodin. Podle toho jsme si jednoduše domlouvaly skype s rodinou a podobně.
Během posledního týdne jsme se dozvěděly několik zajímavostí. První byla ta, že Cozumel a stát Quintana Roo má jiný čas než město Mérida ve státu Yucatán. Cesta do Méridy trvala jen asi 4 hodiny, ale měnil se čas. Potom jsme se dozvěděly, že to je novinka. Na Cozumelu a v celém státu Quintana Roo totiž změnili o hodinu čas asi před dvěma lety, a to proto, že sem jezdí hodně výletních lodí (Cruise ships) z Floridy. Aby to turistům zjednodušili, začali se řídit stejným časem, jako je na Floridě.
Ovšem tento týden se nám čas zkomplikoval ještě více. V Česku se totiž posunul čas na letní a u nás ne. Chápu, že nemusí měnit čas, když tady mají léto po celý rok. Nicméně teď už musíme počítat posun o 7 hodin oproti ČR, takže je zase složitější se sejít na skypu.
Do prachu...
S hláškou "do prachu" vzpomínáme na tábor na Slezské Hartě. Tímto zdravím zábřežské royalisty. Tady je prostě všude prach! Když něco spadne, vždycky to spadne do prachu. Katka si koupila nový přehoz na postel, ale hned ten den jí spadl do prachu a už nemá smysl ho používat :-) Ze začátku jsme měly pořád pocit, že máme špinavé ruce, protože všechny materiály ze školní knihovny jsou prostě zaprášené. Takže jsme si po každé hodině chodily umývat ruce.
No, ale musím říct, že trochu jsme si na to už asi zvykly. Občas už nám to ani nepřijde a učíme se s tím prachem tady žít :-)
Trajekty
Jednou z nevýhod života na ostrově je to, že kdykoli chcete někam jinam, musíte si zaplatit za trajekt. Mezi Cozumelem a Playa del Carmen jezdí trajekty tří společností. V našem průvodci, který vyšel loni, stojí, že nejlevnější je cestovat s Barcos Caribe. Když jsme byly v Playa del Carmen, všimly jsme si prodejní budky Barcos Caribe a chtěly jsme si tam koupit lístky. Budka ale byla zavřená a nefunkční a později jsme k našemu překvapení zjistily, že Barcos Caribe má lístky dražší než ostatní dvě společnosti. Jen pár dní nato jsme se ale dozvěděly, že situace s trajekty je poměrně složitá. Přečetly jsme si to v článku jedné americké novinářky v důchodu, která tady ve volném čase píše internetový týdeník o dění na Cozumelu. Je to její náhled na věc, který nemáme nikde jinde ověřený, ale je to celkem zajímavý příběh, tak se vám ho tu pokusím shrnout.
Ještě snad před rokem jezdily na Cozumel jen trajekty společností Ultramar a Waterjets Mexico. Lístky u obou společností stály stejně, a to hodně. O dost víc, než za kolik se dá na ostrov cestovat teď. Společnosti si nekonkurovaly, ale prostě nastavovaly cenu stejně, takže nebozí obyvatelé Cozumelu tam byli tak trochu uvěznění bez možnosti dostat se z ostrova levněji. Pak ale přišla na scénu společnost Barcos Caribe, která najednou nastavila nižší cenu a přišla s různými slevami, třeba na zpáteční jízdenky, pro seniory a pro místní obyvatele. Protože se její lodě rychle začaly plnit, musely na to Ultramar a Waterjets nějak zareagovat. Proto zavedly taky spoustu slev, aby zákazníky přetáhly zpátky. Proto asi v současné době mají místní obyvatelé lepší cenu u nich.
Barcos Caribe ale začal někdo házet klacky pod nohy. Nejdřív museli zavřít svou budku v Playa del Carmen (tu, co jsme viděly) a před pár týdny dokonce těžká technika, objednaná místní radnicí, srovnala budku se zemí. Pracovníkům Barcos Caribe o tom prý nikdo neřekl, takže spolu s budkou došly zkázy i všechny jejich věci uvnitř včetně elektroniky. Důvodem měla být osoba provozovatele společnosti, což je bývalý guvernér, který je v současné době vyšetřován pro podezření ze zpronevěry státních peněz. Nic mu ale zatím nebylo prokázáno. Autorka však píše, že bez ohledu na to, jestli přepravní společnost založil s čistými nebo špinavými penězi, pro ni je to Robin Hood, který, i když možná nečestně, vydobyl pro obyčejné lidi lístek přes moře za rozumnou cenu. A že má obavu, že pokud by jeho společnost musela přepravu ukončit, v ten moment by Ultramar a Waterjets Mexico své ceny zase zvýšili. Proto bude podporovat Barcos Caribe jak jen to půjde. To my asi nebudeme, protože přece jen nejlevnější lístky mají jinde, ale doufáme, že situace vydrží tak, jak je, alespoň do června.
 |
| Otáčení se ve tvaru písmene U je tady většinou dovoleno |
 |
| Někdy je to i zakázáno, ale nevím, jestli to někdo respektuje |
Čas
Před odletem na Cozumel jsem se z různých map na internetu snažila vyčíst, o kolik hodin tady bude posunutý čas oproti Česku, ale nějak se mi to nedařilo. Až jsme přijely, věděly jsme, kolik je hodin tady a kolik u nás, takže to už bylo jednoduché: posun o 6 hodin. Podle toho jsme si jednoduše domlouvaly skype s rodinou a podobně.
Během posledního týdne jsme se dozvěděly několik zajímavostí. První byla ta, že Cozumel a stát Quintana Roo má jiný čas než město Mérida ve státu Yucatán. Cesta do Méridy trvala jen asi 4 hodiny, ale měnil se čas. Potom jsme se dozvěděly, že to je novinka. Na Cozumelu a v celém státu Quintana Roo totiž změnili o hodinu čas asi před dvěma lety, a to proto, že sem jezdí hodně výletních lodí (Cruise ships) z Floridy. Aby to turistům zjednodušili, začali se řídit stejným časem, jako je na Floridě.
Ovšem tento týden se nám čas zkomplikoval ještě více. V Česku se totiž posunul čas na letní a u nás ne. Chápu, že nemusí měnit čas, když tady mají léto po celý rok. Nicméně teď už musíme počítat posun o 7 hodin oproti ČR, takže je zase složitější se sejít na skypu.
Do prachu...
S hláškou "do prachu" vzpomínáme na tábor na Slezské Hartě. Tímto zdravím zábřežské royalisty. Tady je prostě všude prach! Když něco spadne, vždycky to spadne do prachu. Katka si koupila nový přehoz na postel, ale hned ten den jí spadl do prachu a už nemá smysl ho používat :-) Ze začátku jsme měly pořád pocit, že máme špinavé ruce, protože všechny materiály ze školní knihovny jsou prostě zaprášené. Takže jsme si po každé hodině chodily umývat ruce.
No, ale musím říct, že trochu jsme si na to už asi zvykly. Občas už nám to ani nepřijde a učíme se s tím prachem tady žít :-)
Trajekty
Jednou z nevýhod života na ostrově je to, že kdykoli chcete někam jinam, musíte si zaplatit za trajekt. Mezi Cozumelem a Playa del Carmen jezdí trajekty tří společností. V našem průvodci, který vyšel loni, stojí, že nejlevnější je cestovat s Barcos Caribe. Když jsme byly v Playa del Carmen, všimly jsme si prodejní budky Barcos Caribe a chtěly jsme si tam koupit lístky. Budka ale byla zavřená a nefunkční a později jsme k našemu překvapení zjistily, že Barcos Caribe má lístky dražší než ostatní dvě společnosti. Jen pár dní nato jsme se ale dozvěděly, že situace s trajekty je poměrně složitá. Přečetly jsme si to v článku jedné americké novinářky v důchodu, která tady ve volném čase píše internetový týdeník o dění na Cozumelu. Je to její náhled na věc, který nemáme nikde jinde ověřený, ale je to celkem zajímavý příběh, tak se vám ho tu pokusím shrnout.
Ještě snad před rokem jezdily na Cozumel jen trajekty společností Ultramar a Waterjets Mexico. Lístky u obou společností stály stejně, a to hodně. O dost víc, než za kolik se dá na ostrov cestovat teď. Společnosti si nekonkurovaly, ale prostě nastavovaly cenu stejně, takže nebozí obyvatelé Cozumelu tam byli tak trochu uvěznění bez možnosti dostat se z ostrova levněji. Pak ale přišla na scénu společnost Barcos Caribe, která najednou nastavila nižší cenu a přišla s různými slevami, třeba na zpáteční jízdenky, pro seniory a pro místní obyvatele. Protože se její lodě rychle začaly plnit, musely na to Ultramar a Waterjets nějak zareagovat. Proto zavedly taky spoustu slev, aby zákazníky přetáhly zpátky. Proto asi v současné době mají místní obyvatelé lepší cenu u nich.
Barcos Caribe ale začal někdo házet klacky pod nohy. Nejdřív museli zavřít svou budku v Playa del Carmen (tu, co jsme viděly) a před pár týdny dokonce těžká technika, objednaná místní radnicí, srovnala budku se zemí. Pracovníkům Barcos Caribe o tom prý nikdo neřekl, takže spolu s budkou došly zkázy i všechny jejich věci uvnitř včetně elektroniky. Důvodem měla být osoba provozovatele společnosti, což je bývalý guvernér, který je v současné době vyšetřován pro podezření ze zpronevěry státních peněz. Nic mu ale zatím nebylo prokázáno. Autorka však píše, že bez ohledu na to, jestli přepravní společnost založil s čistými nebo špinavými penězi, pro ni je to Robin Hood, který, i když možná nečestně, vydobyl pro obyčejné lidi lístek přes moře za rozumnou cenu. A že má obavu, že pokud by jeho společnost musela přepravu ukončit, v ten moment by Ultramar a Waterjets Mexico své ceny zase zvýšili. Proto bude podporovat Barcos Caribe jak jen to půjde. To my asi nebudeme, protože přece jen nejlevnější lístky mají jinde, ale doufáme, že situace vydrží tak, jak je, alespoň do června.
Žádné komentáře:
Okomentovat