Střípky z Cozumelu IV

Argentinci
Zjistily jsme, že Argentinci v Mexiku nejsou v moc velké oblibě. Už jsme psaly o tom, že si Mexičani dělají legraci z jejich přízvuku ve španělštině. Mají ho asi dost výrazný, jde to poznat z jedné věty. Když jsme se jednou procházely kolem stánků se suvenýry, jeden pán nás a ještě dva mladé turisty zval anglicky do svého stánku. Ti druzí dva mu řekli něco jako - na nás nemusíte mluvit anglicky. A on hned - aha jste z Argentiny, že? Kromě přízvuku se taky dají poznat Argentinky jen na pohled, protože v Argentině je zjevně v módě nosit boty na vysokých platformách. To se v Mexiku nenosí, ale Argentinek jsme s takovými botami viděly hned několik.

Ale přízvuk ani boty nejsou důvodem, proč je Mexičani nemají rádi. Jde o to, že spousta Argentinců se prý do Mexika (a asi hodně právě do této oblasti) stěhuje za lepším živobytím a potom na Mexiko nadávají a stěžují si, že nemůžou sehnat práci. Taky se povyšují, považují se tak trochu za Evropany a myslí si, že jsou víc než Mexičani. Tohle jsme slyšeli od několika různých lidí. Jediná pozitivní věc, kterou jsme o Argentině slyšely, je to, že tam mají docela dobré školství a i dobré vysoké školy jsou zadarmo.

Hudba a tanec
Hlasitou hudbu je tady slyšet všude. Z obchodů, z dopravních prostředků, na ulici, všude vyhrává hudba. I autobusu Rutas de playa, který neměl okna a nešly mu pořádně zavřít dveře, nechyběl uvnitř velký reproduktor. V mexických církvích, které jsme navštívily, většinou neměli po hudební stránce moc kvalitní chvály, ale jak jsme zjistili, kvalita nerozhoduje. Hlavně ať je to hodně nahlas. A to tedy všude bylo.

Nás Evropanky (a zejména mě, která obecně nemá ráda, když někde vyhrává hudba) hlasitá hudba ruší nebo rozčiluje. Hlavně nám taky ztěžuje komunikaci už tak náročnou v cizím jazyce. Ale Mexičani to zřejmě vidí jinak. Když jdeme někam s nimi a nemůžeme se ani slyšet kvůli burácející hudbě, vůbec jim nevadí, že se nedomluvíme. Že se chtěli učit anglicky a teď ani neslyší, co říkáme? Nevadí. Naopak! Někteří z nich se při prvních tónech začnou pohupovat do rytmu nebo rovnou na ulici předvedou své nejlepší taneční kreace. Není jim to trapné. Prostě si to užívají!


Ticho a soukromí
Ticho je pro Mexičany zjevně neznámým nebo nepotřebným pojmem. Pracují klidně u rušné ulice a k tomu si ještě pustí nahlas reproduktor. V jednom mexickém sboru, kam občas chodíme, mají jako vstup z ulice do sálu veliká vrata, která nechávají vždy po celé shromáždění otevřená. V opravně počítačů mají také otevřenou celou stěnu přímo do hlučné ulice a pracovníci sedí u pultu přímo u chodníku, kde pracují s mikroskopem, opravují drátky a podobně. To by asi v Česku nikdo nedokázal. Ale Mexičani evidentně nemají velkou potřebu soukromí. V bytech tu často nemají předsíň, takže devře otevíráte přímo do obýváku. A oni si ty dveře navíc ještě nechávají otevřené. Takže když jdeme okolo, vidíme, jaké to doma mají, co celá rodina dělá a co běží zrovna v televizi.

Koření
Když jsme si chtěly vybavit kuchyň na vaření, zjistily jsme, že bude trochu problém sehnat tu koření, které bychom chtěly. Samozřejmě, na různých místech světa se používá různé koření. Ale překvapivý pro nás byl i fakt, že jsme našly jen málo druhů klasicky v malém sáčkovém balení, jak se prodává u nás v Evropě. Tady je většina koření přímo ve skleněných nebo plastikových kořenkách, čemuž samozřejmě odpovídá i cena. Podařilo se nám takto najít oregano a bazalku za celkem dobrou cenu. Několik dalších druhů jsme po delším hledání našly v sáčcích ne zrovna nejmenších, ale taky za nějakou rozumnou cenu. Největším problémem se však překvapivě ukázal být černý pepř. Ten se tu samozřejmě prodává, ale pouze v extra velkých baleních. Ani v malém pytlíčku, ani v malé kořence. Koupily jsme místo něho pepř bílý, ale po několikerém použití jsme musely konstatovat, že jídlo s ním chutná i voní úplně jinak než s černým pepřem. Až o víkendu v Playa del Carmen se nám konečně ve Walmartu podařilo najít malé balení černého pepře.


Jak jsme se naučily napumpovat kola
Už jsme psaly o tom, že jsme si pořídily kola. Nedlouho potom jsme si musely koupit i pumpičku, protože když bylo naše pomalé kolo navíc špatně nafoukané, tak už se na něm nedalo dojet skoro nikam. Napumpovat ho ovšem byla pořádná makačka. Foukaly jsme a foukaly, střídaly jsme se u toho, když už jsme nemohly, ale bohužel výsledky zdaleka neodpovídaly naší snaze. Kola se buď nafoukla trochu, nebo vůbec. Rozvinuly jsme tedy různé teorie, proč tomu tak je. Pravděpodobně prostě neumíme správně pumpovat, nemáme na to dost síly. Nebo pumpujeme sice správně, ale koupily jsme moc malou pumpičku. Nebo to neumíme na kolo správně nasadit. Nebo uchází vzduch jinudy. Taky jsme vymyslely, koho všeho poprosíme, aby nám to napumpoval, nebo že si budeme nechávat nafouknout kola v servisu, protože těch pár pesos je lepší obětovat než znovu absolvovat tu dřinu s pramalým výsledkem.

Než jsme stihly někoho poprosit nebo něco zaplatit, vydaly jsme se ještě do obchodu, kde jsme pumpičku koupily, s tím, že ji zkusíme reklamovat - doufaly jsme, že nám tam přinejmenším vysvětlí, jak se správně používá. K našemu radostnímu překvapení se s ní nepodařilo kola napumpovat ani jim! Reklamace v Mexiku jsou naštěstí velice jednoduché, takže paní nám řekla, že na naší pumpičce byl špatný čudlík, kterým se to přidělává k ventilku, a dala nám novou pumpičku. Zajásaly jsme a rovnou jsme si začaly znovu nafukovat kola. Když nás viděl okolo jedoucí cyklista, zastavil, vzal si naši pumpičku, napumpoval si taky kola a jel zase dál. Takže i takto se tady dá foukání kol řešit.


Jak se na Cozumelu rybaří
V pondělí jsme byly pozvané k rodině klávesáka ze sboru Buen Pastor. Měly jsme jeho dcerku a možná i ženu učit angličtinu. Nakonec jsme učily jenom jejich dceru Emelin a jejího mladšího bratra Misaela. Nabídli nám i večeři (tacos) a nutno přiznat, že jsme se s nimi bavily víc španělsky než anglicky. Přijel i další kluk ze sboru, Daniel, tak jsme si všichni hezky popovídali. Francesco (taťka) se po deváté hodině začal chystat, že ještě pojede na ryby. Ptaly jsme se ho, jak loví. No, normálně, harpunou. Když je menší ryba, stačí vystřelit lankem s menší silou, když je větší, vezme silnější lanko. Pozor, musí se strefit rovnou do hlavy, jinak ryba neumře a může mu ublížit. Ukázal nám taky vycpaný ocas jednoho humra a byl to teda pěkný macek. Potřebné vybavení k lovu je maska, dobré světlo a ploutve. Od břehu Francesco plave asi 100 metrů, najde si větší rybu, humra nebo na co má zrovna chuť, vystřelí a s úlovkem se vrací. Je to prostě hobby. Po celém dni práce a hraní ve všech možných kapelách se v noci jede zrelaxovat na ryby. Nepotřebuje tady k tomu ani žádné povolení.


Gentlemani
Když jsme přespávaly u Carlose v Tulumu, měly jsme možnost popovídat si s ním o spoustě zajímavých věcí. Mimo jiné nám otevřel dveře od auta, jak už to tak Mexičani dělají, ale řekl nám, že to není tak jednoduché, protože když u něho přespávají třeba nějaké holky z Francie, tak jim to vadí a rozčilují se, že si přece umí otevřít dveře samy. Ale takhle jsou prostě Mexičani vychovaní a dokonce prý v autobuse uvolňují kluci holkám sedadla! Tak to nám už připadalo úplně nepředstavitelné. Ale náhodou se nám to stalo hned druhý den v Playa del Carmen. Nastoupily jsme do plného autobusu, stouply jsme si dozadu, ale vtom se dva kluci zvedli a nechali nás sednout. Jsou to prostě gentlemani.


Čokoláda
Carlos nás taky poučil, jak je to v Mexiku s čokoládou. Víme, že odtud čokoláda pochází. Aztéčtí panovníci pili speciální čokoládový nápoj, který ovšem obsahoval chili a nebyl vůbec sladký. Klasické tabulky čokolády s mlékem a cukrem z toho udělali Evropani a tak to i zůstalo. V Mexiku jsme si skoro ani nevšimly, že by se v obchodech prodávala čokoláda. I když samozřejmě v obchůdcích pro turisty můžete koupit balíček čokolády s nápisem, že se jedná o pravou čokoládu z Mexika. Ale podle Carlose v Mexiku nemají zdaleka tak dobrou čokoládu jako třeba ve Švýcarsku. A už vůbec se tady čokoláda nedává nikomu jako dárek. Takže na to si musíme dát pozor, prý kdybychom někomu třeba dali k narozeninám čokoládu, tak by to mohl brát jako urážku. Mexičané prý mají rádi spíš věcné dárky - a to bez ohledu na to, jestli se jim ta věc, kterou dostali, líbí nebo ne.