Výlet do Tulumu

V pátek 3. března jsme poprvé vyrazily mimo ostrov, na poloostrov Yucatan. Plánovaly jsme patřičně využít celý víkend a samozřejmě hlavně vidět co nejvíc věcí. Hlavním cílem byly mayské ruiny v Tulumu, dále potom koupání v moři v Playa del Carmen, návštěva cenote Jardín del Eden (cenote je něco jako studna/zatopený lom/jezero - prostě nějaká přírodní nádrž se sladkou vodou), šnorchlování s mořskými želvami v Akumalu a nakupování v Playi při cestě zpět (doufaly jsme, že některé věci, co se na Cozumelu nedají koupit, seženeme v Playi).

Trajekt do Playi del Carmen jezdí každou hodinu, takže jsme na něho hned po výuce, v 15 hodin, nastoupily a nechaly se přepravit na pevninu. Když už je to ta "playa" (španělsky pláž), měly jsme v plánu jít na pláž a vykoupat se v moři. Taky jsme se chtěly potkat s couchserferkou Lilianou a projít si 5. avenidu, což je pěší zóna se stánky se suvenýry pro turisty.

Nechaly jsme si jeden batoh v úschovně na autobusovém nádraží a prošly jsme si pátou avenidu. Nic jsme na ní nekupovaly, protože jsme věděly od všech možných lidí z Cozumelu, že tam je tak draho, že je nejlepší se této ulici úplně vyhnout. Celkově, jak jsme zjistily, se k sobě Playa a Cozumel mají asi jako Pardubice k Hradci. Procházkou po městě jsme došly k pláži Mamita, kde jsme se teoreticky mohly potkat s Lilianou. Ta sice věděla, že máme o půl čtvrté přijet, ale podívala se na mobil na zprávu od nás až o půl sedmé. Takže jsme se vykoupaly samy. Užily jsme si skákání ve vlnách a jenom prostě to, že máme volné odpoledne ve městě, které se jmenuje Pláž a skutečně ze kterékoliv ulice lehce dojdete na pláž, kde se můžete koupat, opalovat nebo jenom tak být s kamarády.

Po koupání v moři jsme se vydaly hledat restauraci El Pirata, kde jsme chtěly ochutnat jídlo zvané ceviche. Jedná se o syrové mořské plody v limetkové šťávě. Objednaly jsme si ceviche mix, kde byly krevety, chobotnice, šneci a asi ještě nějaká ryba. Číšníci v této restauraci měli na hlavách uvázané pirátské šátky a roznášeli hostům nejrůznější mořské pochoutky. Ceviche bychom asi nemusely jíst každý den, ale jako společná stylová večeře bylo výborné.

Cevice v pirátské restauraci

Jak jsme zjistily, odepsala nám Liliana, že je i s dalšími kamarády v centru Playi, a že bude ráda, když se ještě setkáme. Podle zpráv, které psala, vypadala jako skvělá holka, se kterou bychom si rozuměly, akorát nějak nebylo možné se s ní domluvit, abychom se opravdu někde potkaly. Usoudily jsme, že bude asi o něco mladší, tak prostě komunikuje jinak než my. Ale když se znovu ozvala, rozhodly jsme se, že ještě půjdeme zpátky do centra, abychom se s ní potkaly. Opravdu jsme se s ní sešly. K našemu překvapení jsme zjistily, že je dokonce stejně stará jako my. S ní i s jejími kamarády jsme potom strávili asi 2 hodiny, kdy jsme si povídali, oni tancovali k hudbě z blízké restaurace a společně vlastně hlavně čekali na poslední trajekt, kterým jeden z nich odjížděl na Cozumel. Jeden z těchto kamarádů nás potom ještě doprovodil na taxi, kterým jsme dojeli ke couchsurferům Nestorovi a Janet. U těch jsme trávili svou první noc tady v Mexiku, a teď, když jsme k nim dorazily podruhé, jsme se tam skutečně cítily jako doma.

Druhý den ráno nás Nestor doprovodil k autobusům zvaným colectivo na smět Tulum. Nakoupily jsme nějaké super levné ovoce u stánku a super drahé sušenky v Oxxu (obchod s potravinami typu benzínka) a sedly jsme do colectiva. Ujistily jsme se, že tento autobus staví i u cenote Jardín del Eden. Protože je to právě mezi Playou del Carmen a Tulumem, chtěly jsme se tam cestou stavit. Překvapilo nás, že tento autobus colectivo má normální sedačky, dokonce s pásy, a ne jenom dřevěné lavice, tak jsme na chvíli zaváhaly, jestli sedíme správně. Ale vzpomněly jsme si, že nám říkali, že jedou přímo k té cenote, tak jsme se uklidnily.

Znovu jsme se začaly strestovat, až když jsme zastavili u Cenote Azul, ujeli několik dalších zastávek a pořád tam ještě nebyla cenote Jardín del Eden. To už se nám nezdálo, ale seděly jsme vzadu, tak jsme moc neslyšely, co řidič říká. Šla jsem se ho tedy zeptat. "Ya pasamos Jardín del Eden." Naši zastávku jsme už přejeli (frázi "ya pasamos" známe ze školy, když s dětmi hrajeme bingo a ony se ptají, co už bylo). Tak jsem řidiči řekla, ať nám zastaví v Akumalu a hlavně ať nám řekne, až tam budeme.

Akumal jsme nepřejely. Vystoupily jsme a vyrazily po cestě směrem k moři a plážím. Docela dlouho jsme kráčely, než se nám zdálo, že by tam mohl být vstup na pláž. Tam ale stál nějaký pán a nechtěl nás tam pustit. Že prý máme jít dál. Šly jsme dál docela daleko a přístup k moři byl všude zavřený. Až jeden plotek byl nějak otevřený, tak jsme skrz něho došly k moři. Bylo to pobřeží podél nějakých chat omývané mohutnými vlnami. Bylo nám docela jasné, že veřejná pláž je za námi, tam, kam nás nepustili. Spolu s námi hledala na stejném místě přístup k moři ještě nějaká švédská rodinka, tak jsme se pak společně s nimi vraceli k veřejné pláži, tentokrát ale ne po cestě, nýbrž přímo po pobřeží. Je pravda, že jsme obešli jednu zátarasu na cestě, ale k veřejné pláži se nám podařilo dostat.

Tam jsme se chvíli rozmýšlely, kde a jak šnorchlovat, abychom viděly ty slavné želvy. Ptaly jsme se nějakých starších manželů, kteří zrovna vycházeli z vody, a ti nám řekli, že tam jsou želvy velké asi metr. To nám dalo naději, kterou už jsme začínaly trochu ztrácet po všech těch zákazech chodit na pláž, zákazu turistických zájezdů k želvám a nevím čem všem, o čem jsme slyšely. Hned vedle nás na pláži byla žena, která vypadala, že do vody nepůjde, protože ležela na ručníku a četla si (mimochodem četla knížku Searching Allah, finding Jesus). Zeptaly jsme se jí, jestli si můžeme naše věci dát k ní, a vyrazily jsme do moře. Bály jsme se šnorchlovat mimo bójky, ale vypadalo to, že v "bazénku" označeném bójkami se dá spíš jen plavat než vidět želvy. Ale viděly jsme pár ryb, Katka jednoho rejnoka (většího než předtím na Cozumelu) a dno s trávou, na které se právě ty želvy měly pást. Nakonec jsme zamířily ke skupince dalších šnorchlistů, protože jsme si říkaly, že tam musí být želva, když je tam těch lidí tolik. A opravdu! Byly tam dvě želvy. Ale fakt obrovské! Asi jsem si celou dobu představovala mořskou želvu, která má tak 20 cm, ale tyhle želvy opravdu byly asi metr velké. Pásly se na dně a když potřebovaly, plavaly se na hladinu nadechnout. Byly jsme úplně nadšené. Byly jsme tam spolu asi s dalšími 4 šnorchlisty, kteří želvy fotili a natáčeli. My jsme je jen sledovaly. Paráda. Když jsem poprvé pozorovala želvu, co se chystala k nádechu, málem mě "zajela"! Bylo tam tolik lidí a do toho foukal vítr, že jsem nevěděla, jak před tou želvou uhnout! Ale naštěstí želva v poslední chvíli stočila směr a nezajela mě.

Po nějaké době pozorování jsme plavaly do mělčí vody, abychom se mohly chvilku postavit. Pak jsme se ještě jednou vydaly nakrátko k želvám. Já už jsem sice k želvám nedoplavala, ale pozorovala jsem chvíli pěkný korálový útes a potom jsem byla ráda, že jsem doplavala ke břehu. Nějak jsem se u toho šnorchlování vyčerpala.  

Mořské želvy jsme nemohly vyfotit, tak aspoň fotka kraba z pláže

Hlavní cíl Akumalu byl splněný, takže jsme se rozhodly, že si stopneme colectivo a vrátíme se cestou zpět do cenote Jardín del Eden, kterou nám doporučoval Nestor. Cestou k silnici jsme to trochu neodhadly se sílou poledního sluníčka, takže jsme se v rámci opalování v plavkách trochu spálily. Zato na nás plavky pěkně uschly, takže jsme se nemusely převlékat před dalším koupáním. Při nástupu do colectiva jsme tentokrát hned ze začátku řekla řidiči, ať nás upozorní, až tam budeme, takže jsme to nepřejely. Jardín del Eden byla v sobotu zavřená, tak jsme šly hned vedle do Cenote Azul.

Cenote Azul sestávala z několika propojených jezírek se sladkou vodou. Lidé v nich seděli, leželi, šnorchlovali, plavali nebo do nich skákali. Ryb tam bylo hodně a byly zase jiné než v moři. Ale tady se šnorchluje spíš ze zvyku, než že by to bylo nějaké skvělé místo. Jak prohlásila Katka, "korálový útes to není." Tak to holt je, když člověk na půl roku bydlí u druhého největšího korálového útesu na světě. Žily tam různé rybky, mimo jiné ty, co okusují ztvrdlou kůži na nohách. Takže spousta lidí to brala jako zdravotní kúru pro svá chodidla. Říkaly jsme si, že to teda taky vyzkoušíme, když už tady jsme. Ono to ani moc jinak nešlo, protože stačilo chvilku stát ve vodě a hned se na nás rybky vrhly. No, shrnula bych to jednoduše: Ne, nedá se to vydržet. Nechápu, jak si za to někdo může platit. Ale budiž, jednou v životě jsem to vyzkoušela. Trochu jsme si pak s Katkou na to zvykly a chvíli jsme jenom seděly ve vodě, nechaly se "ožírat" a povídaly si. Když už to moc lechtalo, stačilo rybky rozehnat a chvíli byl klid, než zase připlavaly. U cenote bylo příjemně a měly jsme dost času, takže jsme si poseděly a udělaly si pohodu. 

Rybičky ožírají Katce nohy

Koupání a pohoda

Pohled na Cenote azul zvrchu

Potom jsme si zase stoply jedno colectivo a dojely jsme do Tulumu. Trochu jsme se porozhlédly na hlavní ulici a setkaly jsme se s couchsurferem Carlosem, který nás vzal autem k sobě domů. Strávily jsme s ním pěkný večer při povídání o Mexiku, Česku a politice. Vzal nás taky na večeři do velmi levné hospody. Rovnou nám doporučil, co máme ochutnat, tak jsme nemusely dlouze vybírat. Daly jsme si tacos al pastor, gringu, sope a empanadu a opravdu jsme se dobře najedly. U Carlose jsme přespaly a druhý den jsme od něho vyrazily pěšky k mayským ruinám. Mělo to být asi 4 km a chtěly jsme na Carlosovo doporučení přijít k pobřeží u ruin již na východ slunce. Cesta se nám ale zdála delší, než jsme přepokládaly, a na východ slunce jsme to nestihly. Ale skoro. A u mayských ruin jsme díky brzkému vstávání byly jako jedni z prvních návštěvníků, což se doporučuje, protože je příjemnější procházet se tam bez spousty turistů okolo a pokud možno i než začne největší horko. Mayské ruiny můžete nejlépe posoudit z několika fotek. 

Krátce po východu slunce

Mayské ruiny v Tulumu

Prostě SEM nechoďte, je tu sráz do moře!

Na Yucatanu je spousta mayských ruin, ale jenom v Tulumu jsou takhle blízko u moře

Jedna ze série fotek "najdi si svého leguána"

A lavičku u stánku se suvenýry netřeba komentovat :-)

Po návštěvě mayských ruin v Tulumu jsme odjely opět colectivem do Playi del Carmen, kde jsme chtěly nakoupit některé věci, které na Cozumelu nemůžeme sehnat, jako například pěkné kraťasy, legíny nebo sukně. Měly jsme tip na obchod Mega, který ale, jak se ukázalo, kupodivu nabízí stejné zboží jako obchod Mega na Cozumelu. Dál byl na výběr supermarket Chedraui, který ale na Cozumelu taky je. Katka ovšem vygooglila, že v Playi se nachází i Walmart, který na Cozumelu nemáme. Tam se nám nakonec podařilo aspoň něco z toho, co jsme potřebovaly, koupit, i když extra velký výběr tam taky nebyl.


Když se naše cesta chýlila ke konci a pomalu jsme nasedaly na trajekt, začalo silně pršet. To jsme za tu dobu, co tu jsme, ještě nikdy během dne nezažily, jen jednou v noci. Pršelo fakt dost a trochu jsem se obávala, jak zvládnu cestu trajektem ve velkých vlnách. Už nastupování bylo velké dobrodružství. Posádka trajektu ve velkých oranžových pláštěnkách stála přede dveřmi, vší silou držela mostek, přes který se nastupovalo a všem promoklým lidem pomáhala a radila, jak bezpečně přejít dovnitř. Jednu paní na vozíku zaměstnanci trajektu dovnitř přenesli. Musím říct, že to vypadalo fakt jako dobrá akce. V trajektu už jsme byly v suchu, ovšem příčinou klimatizace ne v teple. Nikdo s sebou neměl mikinu, zato si každý z pláže nesl ručník, do kterého se mohl zabalit. 

Posádka v akci

Ještě že máme suché ručníky

Stevardka roznášela sáčky, kdyby někdo zvracel. My s Katkou jsme si nevzaly a v průběhu cesty jsme toho několikrát litovaly. Tentokrát jsme neseděly na otevřené palubě nahoře na kraji, ale dole, uvnitř a uprostřed. I tak sebou loď dost házela. Ale dobře jsme dojely. Během půl hodiny plavby déšť nepolevil, a tak jsme se cestou domů stavovaly v obchodech, ať máme aspoň nějakou šanci, že se vyprší a půjdeme v suchu. Déšť však byl vytrvalý, takže jsme nakonec doběhly domů jako zmoklé slepice. Naštěstí už nám ve sprše teče teplá voda, tak jsme se hned zahřály a vysušily. V tomhle počasí a ještě po výletě bylo doma krásně útulně. V noci potom pokračoval déšť a bouřky, ale ráno bylo opět teplo. Jenom Mexičani se oblékali do bund, mikin a gumáků.