Pyramidy a další atrakce Yucatánu

O víkendu 17. - 19. 3. jsme se rozhodly vyrazit na poloostrov. Naším cílem byla Mérida, hlavní město státu Yucatán, o které nám snad každý, koho jsme potkali, říkal, že tam rozhodně musíme jet, že je to moc krásné historické město a taky že se tam levně dají koupit všelijaké typické mexické věci a suvenýry. Navíc v pondělí po tom byl zrovna státní svátek, který jako jeden z mála platí za volný den i v naší škole. Tím jsme získaly další den a chtěly jsme se ještě cestou zpátky někde stavit. Úplně náhodou jsme se dozvěděly zásadní informaci - že pyramidy v Chichen Itzá jsou postavené tak, že na den jarní a podzimní rovnodennosti se na nich vytváří zvláštní stín, který vypadá jako had. A kdy je den jarní rovnodennosti? No přece v pondělí 20. 3. Takže o další zastávce na cestě bylo jasno.

Mérida je sice až na druhé straně poloostrova, ale dostat se tam není zase takový problém - z Playa del Carmen tam jede přímý autobus, cesta trvá 4 hodiny. Na stránkách autobusové společnosti ADO jsme našly jízdní řád a ceny. Ty se lišily podle času cesty a třídy autobusu - uprostřed dne byly kolem 400 - 500 pesos, brzy ráno a pozdě večer a navíc se slevou pro nákup v předstihu se daly koupit jízdenky za cenu kolem 250 pesos. Ty jsme také chtěly koupit, ale narazily jsme na jeden problém - přes internet totiž bylo možné pořídit je pouze pomocí mexické platební karty. Napsaly jsme na helpdesk s dotazem, jak si můžeme jako cizinci koupit lístek tak, abychom získaly slevu. Bylo nám řečeno, ať se domluvíme s mexickým kamarádem, který nám lístky koupí. Tak jsme to taky udělaly, jednoho kluka ze sboru jsme poprosily, aby nám lístky koupil. Ale nepodařilo se koupit lístky na páteční večer, tak jsme se nakonec rozhodly pro lístky v sobotu v 6 ráno z Playa del Carmen. To není úplně ideální, protože do Playi se musíme dostat trajektem a ten tak brzo ráno nejede, ale měly jsme v plánu přespat u některých z našich známých v Playi.

Jak se blížil odjezd, ukázalo se, že ani jedni ze dvou lidí, u kterých bychom v Playi mohly přespat, tam zrovna nejsou. Začaly jsme tedy psát žádosti o přespání na Couchsurfing, ale nikdo se neozýval. Až večer před odjezdem, kdy už jsme se rozhodly, že strávíme tu noc v hostelu, odepsal jeden kluk, Martin, kterému jsme psaly jako poslední šanci. Ani jsme nevěděly, jestli chceme, aby odepsal, protože v profilu měl informace typu "nabízím přespání hlavně holkám, zvlášť se mi líbí Francouzky"; a jeho reference byly něco jako "přespali jsme u Martina a bylo to fakt super, vzal nás večer do klubu, kde jsme pili a tančili celou noc". A navíc to byl Argentinec! Ale řekly jsme si, že to zkusíme, a kdyžtak můžeme jít klidně do hostelu.

Martin se nakonec ukázal jako "v pohodě týpek", který si odskočil z práce a půjčil si auto, aby nás mohl dovézt z centra k sobě domů, tam nám dal klíče od bytu a řekl, že za chvíli přijde domů jeho taťka, který je tu teď na návštěvě, a že jestli umíme španělsky, že si s ním můžeme popovídat. Pak zase odjel do práce. Během konverzace s jeho tátou jsme se přesvědčily, že už asi dokážeme rozlišovat mexickou a argentinskou španělštinu. Fakt je to rozdíl a už docela chápeme, že si z toho mexičani dělají legraci. Když Martin někdy kolem jedenácté dorazil z práce, vytáhl nafukovací matraci a řekl, že ji musíme jet někam nafouknout a že jedna z nás má jet s ním. Na motorce. Žádná z nás nikdy na motorce nejela, ale odhodlala jsem se, že to tedy zkusím. Udržování rovnováhy není zrovna můj koníček (kdo mě někdy viděl přecházet řeku po kládě, ví), ale podařilo se mi normálně jet na motorce jako spolujezdec a nespadnout, když jsem se mohla držet. Jen mi vrtalo hlavou, jak jako potom tu nafouknutou matraci povezeme zpátky? Jednoduše. Prostě jsme si ji dali oba na hlavy, já ji držela oběma rukama, Martin jednou rukou a druhou rukou řídil. Ještě mě instruoval, že kdyby náhodou hodně zafoukal vítr a chtěl matraci odfouknout, že ji mám pustit. Naštěstí nezafoukal a zdárně jsme dorazili domů. Ještě jsme si chvíli povídali a my jsme pak šly spát, protože ráno jsme musely vstávat v 5.

Na autobusovém nádraží jsme byly už v 5:40. Byla by fakt škoda, kdyby nám autobus, na který jsme tak pracně koupily s předstihem lístky, ujel. Ještě tu nebyl, autobusy odjížděly na jiné směry. Pak přijel jeden, který jel zhruba naším směrem, tak jsme řidiči ukázaly lístky s dotazem, jestli máme nastoupit k němu. Ne, já nejedu do Méridy. Ten váš autobus ještě nepřijel. Dobře, tak jsme čekaly dál. Když tu tři minuty před ojdezdem stále náš autobus nebyl, šly jsme se zeptat do okénka, kde se prodávají lístky. Paní náš papír chvíli zkoumala a pak nám oznámila, že tento autobus odtud vůbec nejede. Jede z úplně jiné autobusové stanice. A kde je ta stanice? Naškrábala nám adresu a řekla, ať si vezmeme taxi. To stálo 60 pesos, takže se nám úplně nechtělo, ale viděly jsme, že asi  nemáme jinou možnost. V 6:08 jsme přiběhly na autobusovou stanici Alterna, abychom se dozvěděly, že máme smůlu, protože náš autobus už odjel.

Co teď? Rychle jsme zvažovaly, jaké máme možnosti. Nedal by se ten autobus dohnat? Nemá někde dlouhou zastávku? Je nějaký jiný dopravní prostředek, kterým bychom se tam mohly dostat? Kdy jede další autobus a můžeme do něj nastoupit s touto jízdenkou? Bohužel pracovníci tak nějak nesdíleli naši potřebu rychle vymyslet co nejlepší řešení. V dlouhé a složité komunikaci s nimi jsme ale zjistily několik věcí, které jsme předtím netušily:

- Kromě autobusů první třídy, na který jsme měly lístek, existují i autobusy druhé třídy. Ty jsou o hodně levnější, ale taky jedou déle. A jejich hlavní nevýhodou je, že na internetu se nedá najít jejich jízdní řád.

- Jízdní řád se pořádně nedá najít ani u ostatních autobusů - najdete čas, kdy autobus vyjíždí, ale nenajdete, kudy jede ani kdy přijíždí. Paní na informacích, které jsme se na to ptaly, to podle našeho názoru jen tipovala.

- Autobusy první třídy do Méridy jedou z této stanice, ale autobusy druhé třídy do Méridy jedou z té stanice, kde jsme byly ráno.

- Když máte koupenou jízdenku, ale autobus zmeškáte, můžete jet jiným autobusem a zaplatit z jeho ceny jen polovinu. Nejbližší autobus, který nám nabídli, ale odjížděl až za hodinu a půl a cena jízdenky byla dvojnásobná oproti tomu, za kolik jsme ji koupily my.

- Ve státě Yucatán je jiný čas než u nás v Quintanat Roo, mají tam o hodinu méně.

- To, že jsme nevěděly, z jaké statnice máme jet, protože na jízdence bylo napsáno jen Playa del Carmen, je naše chyba - měly jsme tam přijít s předstihem a někoho se zeptat.

Nakonec jsme se rozhodly, že pojedeme teda tím drahým autobusem v půl osmé. Před sedmou hodinou jsme se tedy vydaly znovu k okýnku koupit nové lístky. V tu chvíli se ukázalo, že jednak zrovna v sedm odjíždí jiný a o něco levnější autobus do Méridy, o kterém nám předtím neřekli, jednak že ta poloviční sleva platí jen v případě, že si ten lístek koupíme nejméně hodinu předem, takže další naše možnost je jet v půl deváté. V tu chvíli naše zoufalství dostoupilo vrcholu, koupily jsme za plnou cenu lístky na autobus v sedm a raději rychle odjely.

Díky tomu, že Mérida má o hodinu posunutý čas, jsme nakonec vlastně dorazily zhruba v dobu, na kterou jsme to plánovaly. Po menších peripetiích v ulicích (ono na těch pravoúhlých ulicích, co mají jen čísla, se lehce stane, že jdete na opačnou stranu) se nám podařilo najít i dům couchsurfera Rodriga, kde jsme měly domluvený nocleh na příští dvě noci. Zavedl nás do malého pokojíčku, kde jsme měly dokonce soukromou koupelnu, a k našemu nadšení nám ukázal postel a hamaku, ve které můžeme spát. Tuto příležitost jsme si samozřejmě nenechaly ujít, takže každá z nás si vyzkoušela jednu noc v hamace. Kupodivu se v ní dalo spát docela dobře a snad to nebylo jen tím, že jsme byly po obou dnech docela uchozené.

Spíme v hamace!

Speciální fotka pro Vlasťu - Rodrigo měl doma 2 psy a vypadalo to, že jídelna spojená s obývákem je jejich pokoj

Rodrigův dům byl pěšky asi půl hodiny od centra. Cestou do centra se nám podařilo chytnout colectivo, které nás tam zavezlo. Cestou zpátky už to bylo horší, protože u projíždějícího autobusku s pár nápisy v cizím městě samozřejmě nemůžete tušit, jestli jede tam, kde bydlíte. Ale jednou se nám to za náš pobyt taky podařilo.

Z prvního dne nám už zbývalo jen odpoledne, tak jsme vyrazily prohlédnout si to opěvované centrum Méridy, najíst se a navštívit nějaké muzeum. Těch tu mělo podle průvodce být spousta a vypadala i zajímavě, ale bohužel jsme si pak uvědomily, že tu strávíme sobotu a neděli, kdy se většina z nich zavírá dřív. Stihly jsme si tak prohlédnout jen dům Montejů, rodiny dobyvatelů Yucatánu, a guvernérský palác.

Casa de Montejo

Muzeum v Casa de Montejo

Guvernérský palác

Naše první kroky v centru ale vedly do restaurace, protože jsme měly pěkný hlad. V průvodci jsme si přečetly o výborné yucatánské kuchyni a o všech možných specialitách, které jsme za svůj pobyt v Méridě ani nestihly ochutnat. Vybraly jsme restauraci Chaya Maya, která z těch v průvodci doporučených byla nejlevnější a nejblíž. Že má mezi turisty velmi dobrou reputaci jsme pochopily, když jsme v předsíni restaurace uviděly asi 20 lidí, kteří čekali na volný stůl. Trošku nás to odradilo, ale zamířily jsme ještě o dvě ulice vedle do pobočky stejné restaurace. Tam sice taky nebylo volno, ale byli jsme asi třetí na řadě a usoudily jsme, že tady se prostě musíme najíst, když je to tady tak super. Nutno říct, že image měli vymakanou. Paní, která nás zapisovala na čekací listině, byla oblečená v tradičním oděvu, a kousek od nás seděla jiná stejně oblečená paní, která ručně vyráběla tortilly. Všechny speciality tady samozřejmě měli, takže jsme si objednaly cochinitu pibil (pomalu pečené marinované vepřové) a queso relleno (kus sýra plněný pečeným masem) a zapily to nápojem z rostliny chaya, podle které se restaurace jmenuje. Po prohlídce náměstí a historických budov, kde nás pustili dovnitř, jsme zamířily ještě na Paseo de Montejo, asi kilometr dlouhý široký bulvár, stavěný v 19. století po vzoru pařížského Champs Elysés. A pak už jsme se snažily po pravoúhlých ulicích dorazit zase zpět domů.

Yucatánské speciality v restauraci Chaya Maya

Paní v kroji ručně připravuje tortilly přímo v restauraci

Tam jsme se potkaly s Rodrigem, který se nás ptal, jestli chceme večer někam vyrazit. Řekly jsme, že jo. Když se ptal, jaké podniky preferujeme, mrkly jsme na sebe a řekly, že takové, kde nehraje hlasitá hudba – nebyly jsme si ale jisté, jestli ho tím třeba neurazíme, protože v Mexiku prostě hraje hlasitá hudba všude. K našemu překvapení se zaradoval a řekl, že to taky nesnáší. Vyrazili jsme nakonec asi až v půl jedenácté do docela hezké hospůdky. Jediný problém byl to, že venku už měli jen jeden volný stůl – přímo u pódia, na kterém začala za chvíli hrát kapela. Nakonec jsme se přesunuli do vnitřní části hospody, kde skoro nikdo nebyl a hudba zvenku nebyla tak moc slyšet, takže už jsme na sebe museli řvát jen trochu. Díky tomu jsme si docela dobře popovídali a mohli probrat věci, které mají Česká republika s Mexikem společné a které rozdílné.

Nejen Rodrigo, ale i spousta jiných lidí, kterým jsme říkali, že jedeme do Méridy a do Chichen Itzá, nám doporučili, abychom navštívili taky Uxmal – mayské ruiny, které jsou podle nich ještě lepší než Chichen Itzá, kde je strašně moc turistů a ani se tam nedá vylézt nahoru na pyramidu. Do Uxmalu se dá dojet normálně z Méridy autobusem, ovšem je to autobus druhé třídy, který nemá nikde napsaný jízdní řád. Přestože jsme po předchozích zkušenostech byly k autobusům už trochu skeptické, rozhodly jsme se to zkusit. Ráno jsme vyrazily tak, abychom byly na (tentokrát správném) autobusovém nádraží kolem půl osmé – kdyby náhodou jel v 8 autobus. Ten sice jel, ale paní nám řekla, že už je plný – že si máme koupit lístek až na devátou. Poslechly jsme a hodinu čekání jsme využily nalezením a prozkoumáním místního trhu – to se pak ukázalo jako velice dobrý tah, protože jsme si tam nakoupily jídlo skoro na celý den.

Trh v Méridě - klece s živými zvířaty

Ruiny v Uxmalu opravdu dostály své pověsti. A protože teď už to můžeme srovnat s Chichen Itzá, rozumím tomu, proč nám to tolik lidí doporučovalo. Chichen Itzá je rozhodně rozsáhlejší a asi i víc zachovalé, ale je fakt strašně komerční. Oproti tomu v Uxmalu se člověk tak nějak víc pohodově procházel, mohl si ruiny prolézt zvenku i zevnitř a taky obdivovat úchvatné pohledy, jak se obrovské stavby vynořují z divočiny.

U vstupu do Uxmalu

Někteří lidé tady normálně nosí kroje

Pyramida kouzelníka v Uxmalu

Výzdoba mayských staveb

Ze strany čouhají choboty boha deště Chaka - ten měl v Uxmalu největší význam, protože v okolí není skoro žádná voda a lidé byli závislí na dešti.

Kouzelníkova pyramida z druhé strany. Na ni se bohužel nemohlo.

Stín!

A pyramida ze třetí strany.

Hřiště na mayskou míčovou hru - hráči se mohli míče dotýkat jen koleny, lokty a zápěstími a snažili se ho prohodit kruhem na zdi. Kdo prohrál, toho zabili a obětovali bohům - a nebo možná ne, to se úplně přesně neví.

Hřiště a tribuny po obou stranách

Jediná pyramida (z těch, co jsme navštívily), na kterou ještě není zakázané vylézt

 

"Výhled z okna" v Uxmalu

Tohle už nepatří do Uxmalu, ale je to typická plodina Yucatánu - agáve, ze které se získává druh sisalu henequén. Na konci 19. století byl Yucatán sisalovou velmocí

Čekáme na autobus do Méridy a mayská babička toho využívá k tomu, aby něco upletla

Po návratu do Méridy jsme vyzkoušely další  restauraci s yucatánskými pochoutkami, tentokrát to byly papadzules a mexická fazolová polévka. A pak jsme se vydaly užít si akci, které se říká prostě Mérida en domingo - Mérida v neděli. Každou neděli se totiž náměstí promění v trh tradičních řemeslných výrobků, třeba typických vyšívaných halenek, a k tomu hraje hudba a silnice před radnicí se zaplní obrovskou spoustou tancujících párů.

Yucatanské folklorní tance před radnicí

Pouliční evangelizace na hlavním náměstí v Méridě

Modlitby zdarma

Prodejce klobouků

Speciální lavičky pro dva

Socha Benita Juáreze, mexického národního hrdiny

Po návratu domů jsme byly tak unavené, že už jsme tentokrát nikam nešly, jen jsme zalehly do postele a hamaky, abychom se dobře vyspaly na další náročný turistický den. Autobus z Méridy nám jel v 9:45, ale do města jsme dorazily už v 8, abychom ještě vyzkoušely nějaké další jídlo na trhu a hlavně abychom zkusily koupit hamaku. To nejdřív vypadalo ne úplně slibně, protože se zdálo, že většina obchodů i stánkařů bude otevírat až v devět. Ale nakonec jsme koupily hamaku, která se nám líbila a vypadala opravdu kvalitně (aby se v ní dalo i spát), od pána, který na trhu hamaky přímo pletl. Tentokrát jsme nemusely smlouvat, protože jeho první nabídnutá cena byla lepší než ta, kterou jsme tehdy na Cozumelu pracně usmlouvaly.

Nějaké jídlo s obsahem rostliny chaya - název jídla jsem nezaznamenaly

Lístky do a z Chichen Itzá jsme měly předem koupené, i když jsme od různých pracovníků firmy ADO dostaly zcela rozdílné informace o délce cesty, ale rozhodly jsme se tím raději nebudeme příliš nezabývat a budeme věřit, že to nějak všechno zvládneme a ještě večer stihneme odjet z Playa del Carmen trajektem na Cozumel. Sotva jsme v Chichen Itzá vystoupily z autobusu, hned se na nás vrhli prodavači klobouků. Zjevně byli zkušení, protože Lenka už předtím řešila, že budeme celý den na sluníčku a nemá klobouk. Takže po chvíli váhání si ho koupila a má tak hezký suvenýr z nejznámější mayské památky.

První, co jsme uviděly před vchodem, byla obrovská řada lidí. Nejdřív jsme se lekly, že v ní budeme muset teď hodinu čekat na lístky. Naštěstí se ukázalo, že to je řada pro mexické studenty a důchodce, kteří mají vstup zdarma. Ti, kdo platili, měli řadu mnohem menší. Po vstupu do areálu památky jsme pochopily, že obchodníci s klobouky u autobusu byli jen taková malá předehra.Ve srovnání s téměř prázdnými pěšinkami v Uxmalu se po Chichen Itzá chodí po širokých upravených chodnících lemovaných prodavači suvenýrů. Takže se prostě procházíte po tržišti a pak si vždycky všimnete - hele, tady je nějaká pyramida. Zároveň jsme ale musely konstatovat, že s tím obrovským množstvím turistů, před kterým jsme byly varovány, to není zase až tak hrozné. Prostě ty pyramidy jsou naštěstí tak velké, že i přes všechny lidi jsou dobře vidět.

Cestičky v Chichen Itzá jsou lemované stánky se suvenýry

Síň tisíce sloupů

Budova s asi nejvíc zachovalou výzdobou

Studna obětí - posvátná cenote, kam prý Mayové házeli jako oběť bohům různé věci šperky počínaje a mladými dívkami konče

Další hřiště na míčovou hru - v Chichen Itzá jich je asi pět, ale tohle je z nich největší a má perfektní akustiku - když na určitém místě zavoláte proti zdi, bude to slyšet na druhé straně u zdi.

Už to za chvíli začne - fotka hadí hlavy z druhé strany

Prohlídkou Chichen Itzá jsme strávily asi 4 hodiny. Prošly jsme všechna zajímavá místa a taky jsme dobře nakoupily. Tady jsme se naplno přesvědčily, že zvěsti o tom, že na Cozumelu je draho, byly pravdivé. Zkoušely jsme smlouvat, co to šlo, a byly jsme překvapené, jak nízko byli prodavači ochotni jít ze své původní nabídky. Až jsme měly skoro výčitky svědomí že to, co jsme zaplatily, určitě nemohlo pokrýt výrobní cenu suvenýrů. Když se přiblížila čtvrtá hodina odpolední, většina návštěvníků se přesunula k západní straně pyradmidy. Odtud totiž měl být vidět ten zvláštní úkaz - stín pyramidy od slunce nachýleného k západu měl vytvořit na schodišti pyramidy jakoby tělo hada, jehož hlava byla dole vytesaná do kamene. Aby bylo dobře vidět, hlídali místní policisté, že všichni sedí nebo stojí za čárou kus od paty pyramidy. Protože se stín přibližoval pomalu, šly jsme se kouknout ještě na jednu menší pyramidu, která měla taky dole na schodištích hlavy hada, jestli třeba neudělá stejný stín. Ale tam to Mayům nějak nevyšlo a viděly jsme na ní jen stíny stromů.

Tak u téhle pyramidy žádný stínový had nebyl

Byly jsme rády, že jsme si koupily lístek na autobus druhé třídy autobusu, který jel až v půl šesté. V půl páté, kdy odjížděl poslední autobus první třídy, se totiž had teprve začínal ukazovat. Za deset pět už byl had pěkně vidět, takže jsme ho nafotily a mohly vyrazit pryč. Mimochodem, vyfotit hada na pyramidě nebyl tak lehký úkol, jak by se mohlo zdát. Už v Uxmalu jsme si totiž všimly, že nám na foťáku červeně bliká poslední čárečka baterky. Jenže co s tím, když na nabití je potřeba speciální nabíječka, kterou máme na Cozumelu? Na největší turistické atrakci naší cesty, Chichen Itzá, jsme proto fotily skoro všechno jen na mobily (rozuměj ještě méně kvalitní fotky než z foťáku), aby nám vydržela baterka alespoň na pár fotek hada. Povedlo se.

Vidíte toho hada?

V pět se areál zavíral, takže spolu s námi se ven vyhrnuly davy lidí. Podařilo se nám nasednout na správný autobus a i když ani jeden, koho jsme se předtím ptaly na délku cesty, se nakonec netrefil, do Playa del Carmen jsme dorazily včas - asi 20 minut před odjezdem posledního trajektu, takže jsme to tak tak stihly.