Montessori škola

První den ve škole jsme ještě neučily, ale celé dopoledne jsme chodily po jednotlivých třídách a koukaly se, jak vypadá Montessori výuka. Bylo to opravdu hodně zvláštní. Většina tříd, které jsme navštívily, byly děti ve školkovém věku, od 3 do 6 let. Nejstarší děti, u kterých jsme byly, měly asi 7 let. Děti v Montessori škole asi vůbec neznají klasickou frontální výuku. V každé třídě byla jedna učitelka a jedna asistentka, které na děti dohlížely, občas jim něco pomohly, vysvětlily nebo je usměrnily, ale každé dítě pracovalo na něčem samo. Nevím, jestli ti nejmladší měli nějak dané, co se musí naučit, nebo si jenom každý vybral to, co chtěl. Ve škole prý asi měl každý z nich během dne pracovat na něčem z jazyka, z matematiky a z přírodních věd. Bylo na nich, v jakém pořadí a co konkrétně udělají. Takže děti skládaly čísla v tabulkách, počítaly příklady na počitadlech, stavěly z kostek jednotky, desítky a stovky, počítaly slovní úlohy, psaly prstem písmena na talíř s jemným pískem, zapisovaly poznatky o zvířatech, řadily za sebou planety Sluneční soustavy, mladší děti navlékaly korálky, válely těsto, umývaly okna, zalévaly kytky, stavěly z kostek, stříhaly a lepily výrobky z papíru, a tak dále. Ve třídě byl pořád takový „tichý ruch“. Nebylo tam ticho, děti si normálně mezi sebou povídaly a chodily, ale nebyl ani velký hluk. Jenom občas se samozřejmě někdo popral nebo tak. Děti v prostorách školy (vyjma zahradu) měly úplně zakázané běhat.

Ještě přesně nechápeme, jak může tento školský systém fungovat, ale zřejmě to nějak funguje. Angličtiny se to tady až tak netýká. Kromě nás tam učí angličtinu Jaimie a Xaviér, ale klasickým způsobem, ne v Montessori stylu. Ředitelka nám řekla, že nemáme po dětech křičet, nesmíme některé z nich odměňovat (např. ten nejlepší něco dostane) nebo potrestat (např. poslat někoho do kouta) a nemáme prý při výuce používat fantasy, což jsme nepochopily, ale nejspíš se to týká hlavně toho, abychom dětem nepouštěly prasátko Pepinu (které asi z nějakého důvodu ředitelka nemá ráda).

Po prvním dni, kdy jsme se jenom seznamovaly se školou a zkoumaly, jak to tam chodí, jsme druhý den poprvé učily. Nevěděly jsme tak úplně, na co se máme připravit. Ředitelka nám jen řekla, že si máme nachystat nějaké seznamovací hodiny pro menší děti, ale rozvrh jsme dostaly až druhý den ráno a navíc se ještě v průběhu dne upravoval. Nakonec se ale ukázalo, že přípravy byly celkem zbytečné. Čím víc jsou děti zvyklé samostatně pracovat (i když nechápeme, jak to funguje), tím míň jsou schopné se učit tak, jak je běžné u nás. První hodiny učení byly opravdu kritické. Školkáčci lezli pod stůl, vykřikovali španělsky, co chtěli, vůbec nereagovali na pokyny ani na oslovení jménem, za žádnou cenu nebylo možné je udržet v klidu a soustředěné. V integrované skupině dětí z 1. a 2. třídy taktéž lezli pod stůl, vykřikovali a dělali si, co chtěli. V normálních skupinách první nebo druhé třídy by se docela pracovat dalo, kdyby se hodiny nekonaly buď ve třídě, kde kolem běhali další žáci, kteří angličtinu zrovna neměli, nebo kdyby ve stejné místnosti neprobíhala paralelně ještě další angličtina úplně jiné třídy. Protože asi ve škole není dost místností, učíme se v knihovně 2 třídy naráz. Trochu by se to mělo zlepšit příští týden, kdy nebude probíhat „týden vědy“ a tím pádem bude volná ještě jedna místnost. Tento týden v ní žáci každý den prezentují různé své vědecké pokusy. Ale nejspíš stejně s Katkou někdy budeme společně v jedné knihovně se dvěma skupinami dětí. Zbytek dnešního večera budeme věnovat nastudování toho, jak se dá učit děti, které vám nerozumí a neumí číst a psát.

Prezentace pokusu "kouzelný písek" v rámci týdne věd