Jak probíhala cesta (aneb zatím máme čas psát úplně o každém detailu)

Před každým cestováním se nervuju, a když letíme přes půl světa a čekají nás 3 navazující avšak ne přestupní lety, nijak mi to klidu nepřidá.

V pátek brzy ráno jsme vstali, naposled s rodiči posnídali, pomodlili se a s vírou, že jsme v Boží ruce, nás naši posadili na Regiojet do Prahy. Cesta do Prahy byla bez problémů, žádná překážka na cestě. V Praze jsme se dostali Aeroexpressem až na letiště a hned po poslední úpravě zavazadel, která spočívala především v obalení našeho naducaného kufru zbytkem kuchyňské folie (opravdu jen zbytkem), jsme šly dát odbavit zavazadlo a prošli jsme bezpečnostní kontrolou. Času jsme měly tak akorát, ale stihly jsme si po projití všemi kontrolami ještě sednout v naší oblíbené zelené čekárně, kterou jsme marně hledali při letu do Izraele, protože jsme byli v jiném terminálu. Tentokrát jsme si tam daly k obědu maminčiny řízky a pak už jsme radši šly k bráně.

Zelené sedačky

Náš první let byl do Norska. Někteří naši spolucestující vypadali tak typicky norsky, že se to nedalo přehlédnout. Když jsme uviděly protisedícího „trola“ – kudrnatého fousatého zrzavého kluka s obnošenou hnědou bundou a vyššími botami, musela jsem se až smát, jak je to hezké, že „ono to skutečně existuje“, ta typicky severská rasa. V Oslu na letišti jsem se pokaždé, když jsme potkali dalšího typického seveřana, ptala Katky, jestli to je zase on nebo tohle je už někdo další. Typických Norů tam bylo spousta, ale toho „trola“ nikdo nepřekonal.

V Oslu jsme měli na přestup 3,5 h, což bylo dobře. Katka se zaregistrovala na automatu na check-in, ale mně se to nepodařilo. Tak jsme šly k přepážce pro odbavení zavazadel, abychom to nějak vyřešily. Nutno ještě před pokračováním příběhu podotknout, že těsně předtím jsme z kufru vydělávaly knížku o dějinách Mexika, takže jsme sundaly celou folii, otevřely kufr a zase jsme folii omotaly.

Lenka už potřetí omotává kufr potravinovou fólií

Ukázalo se, že mít dva pasy nemusí být vždycky výhoda. Problém s mým check-inem byl v tom, že jsem naskenovala pas, na který jsem měla koupenou letenku, a ne ten, na který mám zařízenou registraci ESTA do USA. Takže nám hodná paní u přepážky řekla, v čem spočívá problém, načež jsme odešly bokem, abychom opět rozdělaly kufr, vytáhly z něho můj pas a poté už si nechaly udělat úspěšně check-in. Potřetí zafoliovaný kufr jsme odbavily bez problémů, přesto, že měl o kilo víc, než bylo povolené. Stejná (moc hodná) paní nám udělala i odbavení příručních zavazadel. Když jsme naše bágly hodily na pás, měly kolem 8 kg, čili „caajk“. Váha příručních zavazadel do letadla se samozřejmě počítala i s „kabelkami“, které jsme měly bokem, a ve kterých jsme měly spoustu elektroniky, včetně cca 2kg notebooku, ale naštěstí nad tím paní mávla rukou, že to ani nemusíme vážit. Tak jsme zase úspěšně prošly do letadla i se všemi svačinami z domu. Tvarohový koláč jsme si daly ještě na letišti a pokračovaly jsme k bezpečnostní kontrole. Stejně jako na předchozích letech jsme prošly i s 200ml pitíčkem (hranatého tvaru, jinak by to asi scannery rozeznaly jako tekutinu) a externím diskem v batohu.

Svačíme na letišti v Oslu

Letadlo z Osla do New Yorku odletělo asi o hodinu později, než bylo v plánu, a už tu hodinu, co jsme v něm seděly, jsem prospala. Jedno jídlo, které jsme měly objednané, nám skutečně přinesli, a zjistily jsme, že z poloviny porce se dá docela v pohodě najíst. V letadle byly i obrazovky, kde se dal sledovat let a koukat na filmy. Půlku filmu jsem zvládla (dávám si nižší cíle), ale jinak jsem většinu cesty spala. Vzhledem k tomu, že byla venku tma a zataženo, nebylo až tak na co se dívat z okna. Ale aspoň jsme ten Island a Grónsko, přes které jsme letěly, viděly na mapě na obrazovce. (Chvíli jsme si teda myslely, že z okýnka vidíme grónské pobřeží, ale nakonec se ukázalo, že to bylo jen křídlo letadla.)

Nastupujeme do letadla do NY

Noční New York jsme ovšem spatřily. Neuvěřitelně obrovské město plné světel. Nádhera.

Po přistání nás úplně nezaplavil ten pocit, že konečně jsme v Americe, protože přece jenom New York nebyl cílem naší výpravy. Čekala nás nejobávanější část cesty – noc a den na newyorském letišti. Na internetu jsme četly, že je to jedno z nejhorších letišť na přespání na světě, je tam hluk a vůbec je to hrůza.

Dlouho jsme čekaly ve frontě na pasovou kontrolu, ale prošly jsme, přesto, že bylo zakázané přivézt do USA jakékoliv potraviny, a my jsme s sebou stále ještě měly řízky, buchty a toasty od maminky. Pořád nechápu, jak může výdej kufrů na letišti normálně oficiálně probíhat tak, jak se to děje, že se pustí všechny kufry po pásu a každý si vezme svůj. Tentokrát to bylo ještě horší v tom, že jsme k výdeji zavazadel dorazily, až když už tam dávno všechny kufry byly a pás už byl zastavený. Naštěstí to tedy asi nějak funguje, tak jsme si z těch asi 20 nikým nehlídaných kufrů odebraly ten náš.

Řízky v New Yorku!

Po odebrání kufru jsme směřovaly pořád k východu, dokud se zase nezačaly objevovat cedule na odjezdy. Tak jsme už na třetím letišti (Praha, Oslo, New York) stály pod cedulí „departures“. O American Airlines, se kterými jsme měly letět do Cancúnu, tam ale nic nepsali, tak se Katka šla porozhlédnout kolem. Zjistila, že jsme v terminálu 1 a American Airlines mají odlety v terminálu 8. A že se tam jede vláčkem. Tak jsme se projely vláčkem do našeho terminálu a udělaly si check-in. Navzdory tomu, co se kde píše, jsme shledaly letiště (konkrétně tento terminál) velmi klidným, útulným místem, kde půjde v pohodě přespat. Do pozadí hrála tichá hudba, hlášení o zákazu kouření byla také potichu, nebylo tam „mrtvo“, stále někdo procházel, ale vůbec to nerušilo. Chyběly tam sice jakékoliv sedačky, ale zato na kdejakém místě někdo spal na zemi. Jedno místečko jsme si našly, vytáhly jsme deky a rozhodly jsme se, že se budeme střídat – jedna vždycky bude spát a druhá bdít. Mně se teda při první hlídce bdění moc nedařilo, a když to viděli hodní sekuriťáci, co šli kolem, říkali mi, že když vidí, jak u toho filmu usínám, ať si radši schovám notebook, ať mi ho někdo nevezme. Tak jsme se s Katkou vystřídaly, ona se podívala na film a já se prospala, a pak zase naopak. Zaměstnanci letiště nás nevyhazovali, usmívali se na nás a přáli nám dobré ráno. Nemůžeme si vůbec stěžovat a napíšeme nějakou pozitivní referenci na http://www.sleepinginairports.net/, ať se JFK trochu zlepší reputace. Kromě toho, že podlaha je trochu tvrdá a studená, se tu dá přespat v pohodě. No, se spacákem by to bylo lepší, ale ten zase tolik váží, že se úplně v pohodě spokojíme s dekou :-)

naše nocležiště v terminálu 8

Co nás zatím v New Yorku (no jo, jen na letišti) zaujalo: Při přecházení na přechodu nesvítila na semaforu nikdy zelená. Místo ní tam byl jen bílý panáček. A když blikala červená s odpočtem, neodpočítávaly se vteřiny do konce červené, ale do začátku červené. To nás překvapilo, člověk by si tak nějak myslel, že semafory jsou všude na světě stejné nebo aspoň hodně podobné. A také je zajímavé, že když jdete třeba od terminálu k vlaku dlouhou spojovací chodbou, je tam vždycky tepleji než v halách.

letištní vláček, letadla a východ slunce (za rohem)

Letiště v největším americkém městě na první pohled vypadá velké – když musíte až na 8. terminál. Ale jednak je tu těch terminálů ve skutečnosti jen 6, jednak jsou fakt malinkaté. Naše představa, že tam najdeme obchody, restaurace a hlavně spoustu nějakých křesílek se bohužel nepotvrdila. Tedy, alespoň v zóně, kam se dostanete před bezpečnostní kontrolou. Co je za ní, to zjistíme až za pár hodin. Ale naštěstí na terminálu 5 je zdarma wi-fi a také celkem dost přístupných zásuvek, takže tam právě teď sedíme, než se vrátíme zase na náš terminál 8.