Jsme na Cozumelu! |
Po přistání na Cozumelu jsme usoudily, že se ke škole zvládneme dostat pěšky i s kufrem. Teď jsme byly docela rády, že jsme si vzaly jenom jeden kufr a ne dva. Vyrazily jsme podél pobřeží a užívaly jsme si té „dovolené“. Sice jsme přešly odbočku k naší ulici, ale nakonec jsme se vrátily a trefily jsme to. Bez větších problémů jsme našly Montessori školu, na které bychom měly učit. Jenom Rodrigo se neozval, když jsme mu volaly. Hlásilo to hlasovou schránku a na sms, co jsme mu psaly z trajektu, neodepsal. Později jsme zjistily, že byl někde mimo signál. Bohužel ve škole takhle v neděli nikdo nebyl. Nenašly jsme tam ani žádný zvonek, jen u brány visel kovový zvon. Zkoušely jsme na něj zvonit, ale nic se nestalo. Zkoušely jsme dům obejít ještě z druhé strany, ale taky nic. Nevadilo by nám čekat, ale my jsme nevěděly, na co vlastně bychom měly čekat a jestli se někdy dočkáme.
Pak přišel nějaký podnapilý pán, nejdřív to vypadalo, že nám něco nabízí, ale potom se ukázalo, že jenom škemrá o 10 pesos. To jsme mu odmítly dát, ale on nechtěl odejít, tak jsme chytly bágly, že teda odejdeme my. Za námi nešel, takže cajk. Zahnuly jsme za roh a vida, procházíme kolem baráku s číslem 400. To je přece ta adresa, na kterou jsme měly dorazit. Byla tam jen poštovní schránka, ale o kousek dál jsme našly konečně dveře s téměř neviditelným zvonkem. Sláva! Nebýt otravného ožraly, možná bychom teď ještě seděly před dveřmi školy. Zazvonily jsme a za chvíli nám přišla otevřít Silvia, paní ředitelka (Rodrigova mamka). Neuměla sice anglicky, ale španělsky jsme se s ní celkem dobře domluvily. Zavedla nás do našeho bytu, kde budeme prý bydlet první 4 dny (a je to fakt luxus) a domluvily jsme se, že zítra v 8 dorazíme do školy, aby nám všechno ohledně naší práce vysvětlila.
Pak přišel nějaký podnapilý pán, nejdřív to vypadalo, že nám něco nabízí, ale potom se ukázalo, že jenom škemrá o 10 pesos. To jsme mu odmítly dát, ale on nechtěl odejít, tak jsme chytly bágly, že teda odejdeme my. Za námi nešel, takže cajk. Zahnuly jsme za roh a vida, procházíme kolem baráku s číslem 400. To je přece ta adresa, na kterou jsme měly dorazit. Byla tam jen poštovní schránka, ale o kousek dál jsme našly konečně dveře s téměř neviditelným zvonkem. Sláva! Nebýt otravného ožraly, možná bychom teď ještě seděly před dveřmi školy. Zazvonily jsme a za chvíli nám přišla otevřít Silvia, paní ředitelka (Rodrigova mamka). Neuměla sice anglicky, ale španělsky jsme se s ní celkem dobře domluvily. Zavedla nás do našeho bytu, kde budeme prý bydlet první 4 dny (a je to fakt luxus) a domluvily jsme se, že zítra v 8 dorazíme do školy, aby nám všechno ohledně naší práce vysvětlila.
Naše dočasné bydlení |
I když nám tak trochu připadalo, že už je večer, byly asi čtyři hodiny odpoledne, takže jsme měly hromadu času na to, abychom po krátkém oddychu vyrazily trochu prozkoumat okolí a nakoupit si něco k jídlu. Návštěva supermarketu byl skvělý zážitek. Prohlížely jsme si hlavně všechno ovoce a zeleninu, které tady prodávali, tipovaly, co je co, a usoudily jsme, že budeme muset doma nastudovat ještě spoustu názvů, než se tady vyznáme. Koupily jsme si manga a banány a doufaly jsme, že jsme si nekoupily ty zelené banány, co se musí usmažit, aby byly k jídlu (naštěstí ne). Taky nás zaujalo oddělení pečiva, kde měli všelijaké úžasně vypadající dobroty s neuvěřitelně nízkými cenami. Nakupovalo se to tak, že jste si vzali tác a kleštičky, nabrali jste si, co jste chtěli, a oni vám to potom strčili do papírového sáčku a napsali k tomu cenu. To jsme samozřejmě nejdřív nevěděly, ale nenápadným pozorováním ostatních zákazníků jsme to zjistily a také uskutečnily.
Nakupujeme superlevné sladké pečivo |
Pak jsme pokračovaly v procházce a podařilo se nám dojít až úplně do centra. Zajímavé bylo, že při cestě byl přesně vidět předěl, kdy člověk přešel z neturistické do turistické části města. Nápisy byly najednou v angličtině, restaurace hlásaly, že prodávají „mexican food“ (v Mexiku fakt překvapivé, nemluvě o tom, že tyto restaurace nabízely i typické texaská jídla, která se vlastně v Mexiku normálně nejí) a každou chvíli nás někdo zval, ať nakoupíme u něho v obchodě.
Procházka po pobřeží |
Protože jsme věděly, že musíme očekávat brzký západ slunce (asi v půl sedmé, což je v takovém letním počasí pro nás nezvyklé), vydaly jsme se na zpáteční cestu. V naší neturistické oblasti jsme se ještě zastavily na večeři, daly jsme si různé druhy quesadilly a znovu nad jídelním lístkem litovaly, že s sebou nemáme slovník. K pití nabízeli jen coca-colu a dvě nám neznáme věci – jamaica a horchata. Samozřejmě jsme to ochutnaly a zjistily jsme, že jamaica je sladká limonáda z květu ibišku (to jsme teda zjistily až doma na internetu) a horchata je ještě sladší limonáda, která vypadá i chutná spíš mléčně, protože je z rýže. Doma jsme se šly na chvíli natáhnout a pustily jsme se do sepisování zážitků. Bohužel po nějaké době přestal fungovat internet.
Quesadillas, jamaica a horchata. Speciálně nám taky přinesli nepálivou omáčku |
Rodrigo nám předtím říkal, že kolem desáté večer s nějakýma lidma půjdou někam ven a zval nás, že jestli chceme jít taky, tak máme napsat. V půl desáté Lenka prohlásila, že když nám nejde internet, můžeme „convivir“ (což je španělské slovo pro společenský život). Napsaly jsme teda Rodrigovi, že se přidáme, ať nám dá vědět. V deset se Lenka osprchovala a převlékla se do pyžama. V půl jedenácté už po několikáté usnula nad knížkou a potom prohlásila, že už to nevydrží, ale jestli Rodrigo napíše, že ji mám vzbudit. Zatím nenapsal.
Žádné komentáře:
Okomentovat