První noc v Mexiku

Přesto, že jsme si na internetu přečetly zajímavý článek o tom, co se dá během přestupu na JFK letišti v New Yorku stihnout (The 5 Hour JFK Layover into Manhattan Success Story), rozhodly jsme se zůstat na letišti a nepodnikat cestu na Manhattan. Přece jenom New York nebyl cílem naší cesty, tak jsme tyto ambice neměly. Poté, co jsme si ráno odbavily kufr, projely se vláčkem po různých terminálech a poseděly si na terminálu 5 u zásuvek a internetu, jsme se odebraly k odbavení na náš terminál č. 8. Doufaly jsme, že za bezpečnostní kontrolou to bude vypadat lépe než před ní. Našly jsme tam McDonald’s a daly jsme si dohromady jedno jídlo, abychom se z toho jakž takž najedly a zároveň to nebylo moc drahé. Zbytek času jsme čekaly u naší brány.

Mekáč - nejlevnější jídlo na letišti

Náš poslední let, z New Yorku do mexického Cancúnu, trval asi 4 hodiny. Těšila jsem se, že si v letadle zase trochu zdřímnu, ale nečekala jsem, že když usnu, už se téměř neprobudím. Katka mě naštěstí vzbudila, když nám nabízeli malé občerstvení (jinak by mi nic nedali!) a před příletem převzala pro nás obě imigrační dotazník, který bylo potřeba vyplnit. Já jsem se probudila až těsně před přistáním a společně s ní jsem na posledních kilometrech sledovala, jak vypadá Mexiko z výšky.

Po vystoupení v Cancúnu nás opět čekala fronta na celní kontrole, asi jako v New Yorku. Druhá kontrola spočívala v otázkách, jestli s sebou máme cigarety nebo alkohol a u třetí kontroly se nás nějaký pán ptal, jestli s sebou máme jídlo. Řekly jsme, že jenom nějaký toast na svačinu. To by samo o sobě nevadilo, kdybychom nemusely přiznat, že v toastu je i trochu masa. Posunkem nám naznačil, že ho máme vyhodit do koše a můžeme jít. No tak to ne! Jak ho to mohlo napadnout, že bychom to vyhodily? „Dobře, já ho sním hned teď,“ řekla jsem a zakousla jsem se do posledního kousku toastu. Pán vypadal, že tohle tu ještě nezažil, pobaveně se znovu zeptal, odkud že jsme, a pustil nás dál. (Ještě, že takovouhle kontrolu nedělali na letišti v New Yorku.)

Největší překvapení ale přišlo až s výstupem z letiště. Když jsme prošly dveřmi ven, jaksi intuitivně jsme čekaly větší zimu. Bylo už po setmění. Ale dýchlo na nás teplo. Na ulici hrála hudba, prodávaly se suvenýry, nabízeli se různí taxikáři a ulice před letištěm prostě žila. Takže je to fakt pravda. Dorazily jsme na jih, kde je prázdninové počasí celoročně. Ne že bychom to nevěděly, ale je rozdíl vědět to a zažít to.

Protože už bylo moc pozdě stihnout poslední trajekt na Cozumel, měly jsme v plánu dojet do Playa del Carmen a tam přespat u couchsurferky Janet. Koupily jsme si lístky a nastoupily do autobusu ADO, kterým jsme dojely na autobusové nádraží v Playa del Carmen. Rovnou jsme vyzkoušely jeden místní paradox – přestože venku je vedro k zalknutí, v autobuse chladí vzduch klimatizace na takovou teplotu, že se hodí mít dlouhé kalhoty a mikinu. V Playa del Carmen nás sice nečekala Janet, ale sotva jsme dojely a zavolaly jí, řekla, že pro nás někoho pošle. A skutečně za pár minut dojel její kamarád Nestor, který nás i s kufry naložil do auta a zavezl nás k Janet. Byl to zhruba takový couchsurferský baráček, jako jsme kdysi zažili v Izraeli u Ester. Půl dvanácté večer, otevřené dveře, hned za dveřmi gauč a na něm 4 lidi, kteří se koukali na televizi. Občas přišel někdo další. Nepodařilo se nám zcela pochopit, kdo z těch lidí tady bydlí a kdo je tu jen na návštěvě. Prostě “ciťte se tu jako doma”. Janet nám nabídla sprchu a připravenou matraci, na kterou jsme brzy zalehly. Nepochopily jsme, jestli to, čím je matrace pokrytá, je prostěradlo nebo peřina, ale bylo takové horko, že jsme to prohlásily za prostěradlo a lehly jsme si na to. Janet nám ještě přinesla větrák, ať nám je líp, ale protože za něho nejsme zvyklé, nechaly jsme ho na noc vypnutý. Každopádně bylo úplně skvělé přijet do naprosto cizí země a někoho tu mít – lidi, kteří se o nás postarali, přestože nás nikdy předtím neviděli.

Naše první mexické útočiště

Ráno (tím myslím, až jsme se vzbudily) za námi přišla jedna z našich hostitelek. Byla v kraťasech a tílku a s vážnou tváří pravila, že má pro nás špatnou zprávu. „Je zima.“ „Co to znamená? Třeba 20 stupňů?“ ptaly jsme se. „Tak to ne, ale možná 25.“ (Když jsme odjížděly ze Zábřeha, bylo tam mínus 10, v New Yorku mírně sněžilo.)

Opravdu byla zima. Takže nepůjdeme na pláž. Jedna Mexičanka otevřela dveře ven, dovnitř foukl vítr a ona se dokonce oblékla do skoro zimní bundičky. Naši tři kamarádi zůstali v krátkém oblečení a šli s námi na snídani. Seděli jsme na zahrádce a poprvé ochutnávali pravé mexické jídlo. Po návratu si ale i oni přioblékli svetříky. Jenom my, Evropanky, jsme zůstaly v tričkách s krátkými rukávy.

K snídani jsme si daly omeletu se salámem chorizo a rančerská vejce (huevos rancheros). K tomu byla na každém talíři ještě jakási pasta z fazolí a smažené banány. A navíc jsme ještě dostaly mističku melounu, pomerančový džus (z opravdových pomerančů) a plechový hrnek s kávou (café de olla - ke kávě, jak je známá u nás, to mělo dost daleko). Naši hostitelé nám dali ochutnat i z jejich jídel - třeba nopál, který chutnal jako naložená paprika nebo tak něco (ale později jsme zjistily, že je to vlastně kaktus), a chilaquiles, což jsou zapečené tortilla chipsy s omáčkou a vajíčky. Zajímavá byla hlavně ta s omáčkou mole, ve které byla čokoláda a chili. Prostě snídaně byla autentická a pořádná a vzhledem k tomu, že jsme dosnídali asi tak ve čtvrt na dvanáct, tak nám to skoro stačilo i jako oběd.

Takhle se pije kafe v Mexiku

Naše parta

Po snídani jsme se přesunuli zpátky do domu našich hostitelů a domluvili jsme se, že nás zavezou do města a než nasedneme na trajekt, tak si ještě trochu projdeme hlavní ulici, pátou avenidu. Bylo vidět, jak se blíž k pláži město úplně změnilo. Široká pěší zóna, všude obchody a turisté. Všichni na nás pokřikovali a něco nám nabízeli. Úplně klasické letní přímořské turistické centrum, akorát tady je to zřejmě celoročně. Hned nám bylo jasné, že opravdu ten nejmenší problém, co tady budeme řešit, bude jak sehnat klobouk, osušku nebo nové plavky. To všechno se tu prodávalo v každém druhém obchodě se suvenýry. Než jsme došli ke stánku, kde se prodávaly lístky na trajekt na Cozumel, nejmíň desetkrát nám je někdo nabídl. Zjistily jsme, že trajekt nám jede ve dvě, což bylo asi za hodinu, takže jsme vyrazily zpět na hlavní třídu. Cestou jsme potkaly nějaké dvě kamarádky našich hostitelek. Svorně si postěžovaly, že když je takhle zima a nedá se jít na pláž, tak v Playa del Carmen vlastně není co dělat.

Zima v Playa del Carmen

Potom jsme došly na malé náměstíčko s mnoha lidmi vzhlížejícími ke kovovému stožáru. Právě tam totiž začínalo vystoupení “voladores”, létajících lidí. Jde o zajímavý indiánský rituál, který má náboženské kořeny v předkolumbovské době - o tom ale naše Mexičanky nic nevěděly, tady v Playa dal Carmen je prý tohle vystoupení každý den. Na vrcholu kovového stožáru byl čtvercový kovový rám, kde seděli a točili se s ním jako na kolotoči čtyři chlapi v barevných krojích a s barevnými stuhami na hlavě. Dole další tří hráli na píšťalku a na bubínek. Jeden z nich potom vylezl za ostatními na stožár a druzí dva začali vybírat peníze. Vypadalo to, že dokud nevyberou dost peněz, žádné vystoupení nebude. A pak to konečně začalo. Čtyři muži nahoře současně skočili dolů, byli přivázaní každý na jednom laně, které bylo nahoře na stožáru precizně namotané - svým skokem stožár roztočili a jejich lana se postupně odmotávala a tím pádem prodlužovala, takže létali kolem stožáru hlavou dolů v kruzích, dokud nebyli až na zemi. Bylo to skvělé, ani nás nenapadlo, že tenhle rituál, o kterém jsme před cestou do Mexika slyšely, tady hned první den uvidíme na vlastní oči. 

Voladores

Pak už byl čas jít, holky se s námi rozloučily, vzaly jsme si z auta naše zavazadla a vyrazily jsme na trajekt. Měly jsme už vyhlídnutý stánek společnosti, která nabízela nejlevnější lístky, jen za 70 pesos. Takže jsme řekly, že chceme dva lístky, ale k našemu překvapení po nás najednou chtěli přes 300 pesos. Cože? Vysvětlili nám, že cena, kterou se tak hrdě chlubili na velké ceduli před stánkem, je cena pro místní rezidenty a ne pro nás. Hm, co teď? Jelikož jsme měly u sebe kufr a trajekt odjížděl za pár minut, neměly jsme čas zjišťovat, jestli to nemají jinde levnější. Nejlevnější to máme my, ujišťovali nás. A ještě levnější to bude, když si koupíte zpáteční lístek. Jet zpátky jsme sice nepotřebovaly, ale nakonec nás přesvědčili, když nám řekli, že ho můžeme využít kdykoli během šesti měsíců. Za tu dobu sem určitě ještě někdy pojedeme vzhledem k tomu, že není moc jiných možností, jak se z Cozumelu dostat. Jenže na zpáteční lístek už nemáme dostatek pesos. Kluk za pokladnou nás ujistil, že to nevadí, že berou i dolary. Začaly jsme rychle v hlavně přepočítávat, kolik by to teda mělo stát. On to začal přepočítávat na kalkulačce a řekl nám, že to bude stát 22 dolarů. Takže teď rychle, jak se vlastně přepočítává peso na dolar? Než jsme to stihly, rovnou slevil na cenu 17 dolarů, přičemž nám neopomněl vysvětlit, že nám to prodává pod cenou. Doteď nevíme, jestli na nás byl fakt hodnej, a nebo jestli nás ošidil. No, nejmíň jednou s jeho společností ještě pojedeme. I když asi po zážitku z plavby budeme muset trochu přehodnotit naše včerejší plány na to, že bychom zpátky domů místo letadlem pluly lodí přes Atlantik.

Sedly jsme si samozřejmě na sedadla na boku, abychom měly co nejlepší výhled. Sedačky byly trochu mokré. Brzy jsme pochopily, proč. Foukal vítr a na moři se dělaly vlny. Velké vlny, po kterých naše lodička stoupala a zase klesala. Před námi seděli tři kluci, kteří při každé větší vlně křičeli nadšením či zděšením a po první polovině plavby se přesunuli na bezpečnější sedadla uprostřed. Palubou se potácela uniformovaná slečna, držela se zábradlí a snažila se dostat ke všem cestujícím, aby jim mohla nabídnout něco k pití. Těšily jsme se na tu podívanou, až jim to pití ponese, ale k našemu zklamání to přinesla jen v zavřených plechovkách, čili v celku. A v přední části lodi, jako by se jí houpání vůbec netýkalo, vesele vyhrávala lodní kapela a nabízela své CD.

Na lodi trochu foukalo (přijíždíme na Cozumel)