Jak se "lehce" sbalit do teplých krajin

O vánočních prázdninách bylo jasné, že do Mexika poletíme na konci ledna. Byl tedy nejvyšší čas koupit letenky. Samozřejmě ty nejlevnější, jaké se dají sehnat. Po prozkoumání možností jsme zavrhly ty úplně nejšílenější nízkonákladové spoje s několika přestupy a rozhodly jsme se zkusit Norwegian - suverénně nejlevnější možnost, jak se dostat z Evropy na americký kontinent. V tomto případě se jednalo o linku z Osla do New Yorku – takže stačilo jen dokoupit spoj z Prahy do Osla a z New Yorku do Cancúnu a bylo to.

Norwegian nabízel na 27. ledna letenku za pouhých 115 eur – tarif Low fare. Jeho nevýhodou je, že si nemůžete vybrat místo, kde budete sedět, nedostanete na palubě žádné jídlo a především, nesmíte mít s sebou žádné zavazadlo kromě příručního o maximální hmotnosti 10 kg. No, není nic jednoduššího než si místo toho koupit letenku v tarifu Low fare +, kde všechny tyto služby nechybí. Jenže Low fare + je o 70 eur dražší. Jasně, cena 185 eur za letenku přes Atlantik je pořád super. Ale vždyť se ta původní cena skoro zdvojnásobí! Proto přišla Lenka s šíleným nápadem – nestačil by nám dohromady jen jeden kufr? Vlastně by každá z nás mohla mít s sebou 20 kg věcí, to není málo. Zvlášť, kdy vezmeme v úvahu, že jedeme do tropů, kam si budeme brát jenom samé kraťasy a lehká trička. Za kufr navíc neušetříme jen v tom jednom letadle, ale i ve dvou dalších spojích.

Jeden, nebo dva kufry? To bylo dilema, které bylo nutné vyřešit hned, protože ceny letenek mohly stoupnout každý den. Přestože jsme druhý den vyráželi brzo ráno na čtyřdenní silvestrovský pobyt, Lenka se místo chystání šla cvičně sbalit do Mexika – musely jsme zjistit, jestli jsou naše odhady reálné. Výsledek ovšem nebyl zrovna objevný. Ukázalo se, že je to tak na hraně. Ale výzva byla přijata. Rozhodly jsme se, že to riskneme.

Ve středu jsem přijela z Hradce do Zábřeha a přivezla si 38 kg věcí, ze kterých bylo nutné udělat výběr pouhých 20 kg, které si vezmu s sebou. Naštěstí jsem k Vánocům dostala závěsnou cestovatelskou váhu, takže jsme vážily ostošest. Rodrigo nám na náš dotaz, jestli si s sebou potřebujeme vzít něco speciálního, napsal, že budeme bydlet kousek od pláže, takže rozhodně plavky a spoustu knížek. Udělaly jsme si hromádku knížek, které bychom si chtěly přečíst, ale zjistily jsme, že v podstatě žádná z nich není zábavná plážová beletrie. Snad kromě knížky Jak se mají Mayové, jenže tu jsem já už měla přečtenou, takže by bylo neefektivní ji brát s sebou. Maminka se nám snažila najít doma nějakou dobrou beletrii, kterou jsme ještě nečetly, ale úplně úspěšná v tom nebyla. Zbytek odpoledne strávila tím, že vařila, smažila a pekla, abychom měly na té dlouhé cestě co jíst, když jsme si na ten nejdelší let objednaly jídlo jenom pro jednu.

Když jsme si jakž takž sbalily věci, které bychom si určitě chtěly vzít s sebou, a naskládaly okolo do několika front hromádky věcí, které si taky chceme vzít, ale jsme ještě ochotny to zvážit, nastala chvíle pravdy. Váha ukázala, že nejenže se z fronty nedostane na řadu nic, ale budeme muset ubrat i několik kilo věcí z toho nejnutnějšího.

S hrůzou jsem probrala svá dvě kila oblečení ve frontě. Tak úplně jsem asi nepočítala s tím, že si doopravdy nebudu moct nic z toho vzít. Nedalo by se ještě něco z toho zachránit? Možná jedny tříčtvrťáky, kdybych si je vzala na sebe pod dlouhé kalhoty. A taky bych si na sebe mohla vzít dvě trička. Pak jsem probrala svou hromadu už sbaleného oblečení. Po chvíli přezkumu se mi podařilo z ní vyndat jedno tílko a dvoje ponožky.

Ze společných věcí se nám podařilo vyřadit 7 pastelek, 3 fixy, 2 omalovánky s krtečkem, 4 sáčky českých bonbónů a 3 sady kartiček čísel od 1 do 10. Spousta dalších výukových materiálů, které jsme chtěly vzít, se ani nikdy do kufru nedostala, takže jsme je nemusely vyřazovat.

Přišly jsme na to, že máme s sebou každá sprcháč i šampón. To přece není potřeba, můžeme vzít jen jeden dohromady. Úspora činila asi 100 g, protože jsme s sebou samozřejmě braly jen malé cestovní lahvičky. Lenka pak tvrdila, že nám stačí společně jen jeden kartáč na vlasy. Namítla jsem, že by nás to mohlo ráno zdržovat, když budeme společně spěchat do školy. Lenka mi vysvětlila, že ona se učeše fakt rychle, a rovnou mi předvedla učesání za 20 vteřin. Uznala jsem, že to bych snad vydržela, takže jeden kartáč jsme vyřadily.

Náš předpoklad, že do Mexika toho nebudeme tolik potřebovat, protože budeme brát jen oblečení malé váhy a rozměru, se ukázal jako chybný. Ať už totiž jedete do tepla nebo do zimy, berete s sebou věci jako notebook, mobil, elektronickou čtečku, externí disk, foťák. A k většině z nich navíc ještě musíte vzít i nabíječku. Ty věci váží úplně stejně v Mexiku i na Aljašce.

Oblečení vlastně každá z nás měla v batohu jen asi 4 kila. Takže, ať jsme se snažily, jak jsme chtěly, nemohly jsme omezením oblečení dosáhnout požadované úspory. Přišla chvíle, kdy jsme si musely přiznat, že v oblečení to není. Že tu velkou váhu způsobují asi jiné věci, které by bylo potřeba omezit. Především se to týkalo knížek. Jenže, nevzít si do Mexika knížku o dějinách Mexika, dva knižní průvodce a španělský slovník, což jsme všechno dostaly speciálně k tomuto účelu? Fakt hloupé. (Bohužel, několik jiných dárků, co jsme dostaly na cestu, jsme přesto musely nakonec s těžkým srdcem vyřadit. Ani ta slivovice tam nezůstala.)

Největší diskuze se ovšem týkaly našich dvou knižních obrů, jichž jsme se odmítly vzdát. Já jsem si s sebou nabalila knížku Gödel, Escher, Bach a Lenka Bibli Slovo na cestu s výkladovými poznámkami, kterou dostala k Vánocům. Každá z nich vážila zhruba kilo a půl. Ale kde jinde budeme mít v životě čas tyto bichle přečíst, než právě v Mexiku na pláži?

Několikrát v průběhu večera vypadala situace zoufale. Vždycky, když už se chvilku zdálo, že nám to skoro vychází, jsme si všimly, že jsme ještě něco zapomněly zvážit. Nějakou drobnost, jako třeba Lenčin notebook. A to samozřejmě nemluvím o tom, že v ideálním případě jsme chtěly do zavazadel nacpat i spoustu koláčů, toastů a řízků, protože cesta měla trvat skoro tři dny.

Rodiče nás pobaveně sledovali, dávali nám dobré rady a několikrát se dokonce nabídli, že nám to další zavazadlo zaplatí. To jsme samozřejmě hrdě odmítly – nešlo přece už dávno o nějakou tisícovku za zavazadlo, ale o princip. Snad jsme schopné sbalit se nalehko, ne? Maminka zatím zjistila, kolik by stálo poslat nám naše dvě knížky poštou. Asi 4000 Kč, čili nejméně dvojnásobek ceny zavazadla.

Vyzkoušela jsem si svůj zítřejší cestovatelský outfit. Vše, co se nevlezlo do váhy, jsem musela dát na sebe, jinak o to přijdu. Když jsem se rodičům předvedla ve třech tričkách, třech svetřících, mikině a bundě, s šálou kolem krku a s hlavou ozdobenou šátkem a kloboukem, k mému překvapení mi řekli, že je to v pohodě, že takhle klidně zítra můžu jet, že vypadám jen jako taková mírně výstřední cestovatelka.

Ten šátek a klobouk jsem nakonec radši nechala v batohu :)