Střípky z Cozumelu V

Oslavy narozenin
Hned na začátku našeho pobytu zde jsme zažily jednu oslavu narozenin ve škole, ale jak už jsme psaly, nebyla to úplně taková "fiesta", co jsme si představovaly. Ve škole má každou chvíli někdo narozeniny, a vždycky každý oslavenec nosí do školy dort. Takže dorty jsou tady asi velmi oblíbené. Prodávají se i v našem oblíbeném supermarketu Soriana.

Druhá oslava narozenin, na kterou jsme byly pozvané, byla oslava třináctin dcery pastora Yesity ve sboru Asambleas de Dios - Príncipe de paz. Pozvaly nás na středu na 6 hodin odpoledne, že bude speciální slavnostní bohoslužba a potom nějaké společné jídlo. Přišly jsme o půl sedmé, ale nikdo tam ještě nebyl. V kuchyni se připravoval salát "pico de gallo" na oslavu, tak jsme pomohly krájet cibuli a rajčata. Prý to začíná až v sedm, takže jsme přišly brzy. Tak buď nám to špatně řekli, nebo jsme špatně rozuměly. To je samozřejmě možné, protože šestka a sedmička se nám ve španělštině hrozně pletou (a ještě víc šedesátka a sedmdesátka). Nicméně v sedm se nám zdálo, že tam pořád ještě až tak nikdo není, tak jsme zůstaly v kuchyni a dokrájely jsme tu zeleninu. Potom jsme se přesunuly na bohoslužbu, která začala až o půl osmé. Stihly jsme konec chval a kratší kázání, které měla žena pastora Yesenia. Bylo to celé směřované k vděčnosti za život Yesity. Na konci jí všichni zazpívali a popřáli k narozeninám. My jsme si taky stouply do řady, akorát pár věcí jsme nevychytaly. Za prvé: tady se nepodávají ruky. Jen se líbá. Za druhé: Všichni, kdo jí dávali dárek, jí ho předali v dárkové tašce, jenom naše 3 suvenýry z Česka jí pak různě padaly po zemi a tak. Ale vždycky si říkáme, že jsme cizinci, tak snad to od nás tak nevadí.

Vlevo Yesita s dárkovými taškami, za ní její mamka Yesenia

Pak jsme se přesunuli do druhé části sborové budovy, kde jsme dostali večeři, Yesita měla nachystaný dort a všichni jsme si poseděli a popovídali. Sedli jsme si blízko rodiny pastora, protože přece jenom oni jsou skoro jediní, koho tady známe. Oni tam teda skoro vůbec nebyli, protože pořád běhali někde kolem, ale říkali jsme si, že se aspoň seznámíme s dalšími lidmi kolem. Tak jsme se seznámili a popovídali si, a ke konci jsme zjistili, že to jsou skoro všichni příbuzní pastora a jeho ženy.

Celkově vzato ale ani tato oslava nebyla vůbec podobná tomu, co si my představíme pod slovem fiesta. Dokonce máme pocit, že na našich běžných oslavách narozenin se lidi víc baví a smějí než tady. Tady se prostě nají, prohodí pár slov a jdou. Ale aspoň teda mají dorty a zpívají Cumpleaňos feliz (Happy birthday).

Bramboráky a pohled místní církve na cozumelský Karneval
Na oslavu narozenin Yesity jsme chtěli přispět nějakým českým občerstvením a rozhodly jsme se, že nachystáme bramboráky. Hned po příchodu ze školy jsme se pustily do přípravy. Chtěly jsme jich udělat dost, protože jsme nevěděly, kolik tam bude lidí, a navíc jsme si je i my chtěly ten den dát na oběd. Nastrouhaly jsme brambory, zamíchaly těsto a smažily jsme dohromady na všech třech pánvích, co tady máme. Ale jaksi to smažení trvalo dlouho, měly jsme pocit, že plynový vařič skoro nehoří nebo nám ho sfoukl vítr a zanedlouho všechny vařiče úplně přestaly vařit a nešly zapnout. Došel plyn. Šly jsme to řešit s Miguelem, který se tady stará o různé věci kolem domu. Ten řekl, že zařídí koupení nové plynové bomby, když ji zaplatíme (plyn naši domácí nečekaně vyňali z nájmu a energií, za které tu jinak nemusíme platit). Ale samozřejmě to nebylo hned. Tak jsme nechaly rozesmažené bramboráky na pánvích a šly jsme.

Takhle slibně to vypadalo!

Bylo nám ale líto, že jsme udělaly tolik práce a nakonec jsme bramboráky nemohly mexickým přátelům donést, tak jsme se s nimi domluvili, že v pátek (až bramboráky dosmažíme) k nim přijdeme na návštěvu a přineseme jim je na ochutnání. Tak jsme taky udělaly. A nutno říct, že místní pastor si je moc pochvaloval. Když zjistil, že tam ani není žádné maso, říkal si, že je to fakt dobré a zároveň zdravé. Ale vyvedly jsme ho z omylu, protože přece jenom je tam tolik oleje, že těžko to lze považovat za zdravé.

Nicméně byla to velmi příjemná návštěva u pastorů. Normálně učíme ženu pastora (Yesenii) anglicky, ale tentokrát jsme si povídali celou dobu španělsky. Téma hovoru se točilo hlavně kolem jídla a vyprávěli jsme si, jaká jídla jíme u nás a co se zajímavého se jí tady. Ptali se nás, jestli nám místní jídlo chutná nebo jestli je něco, co nemáme rádi. Přišly jsme na to, že nám tady chutná asi úplně všechno. Výjimka jsou jídla, ve kterých se jí dohromady cukr se solí a ostrá jídla s chili papričkami (případně kombinace cukru, soli i chili). Pak nás napadla ještě jedna věc, která nám fakt nechutnala: michelada - nápoj, ve kterém jsou různé salsy a pivo a který jsme okusily na karnevalu. Když jsme vyslovily slovo michelada, najednou se na nás celá pastorova rodina začala nějak divně dívat. Cože? Michelada? Alkohol? Rázem se změnilo téma hovoru a zjistily jsme, že tady pokud je někdo křesťan, tak je pro něho alkohol tabu. No, ale my jsme tady jako turistky a přece jenom jsme chtěly ochutnat místní specialitu, když už jsme tady byly na tom karnevalu. Na karnevalu? To snad ne, tam kdyby šel někdo od nás ze sboru, tak ho postavíme do kázně nebo vyloučíme. Aha, radši si budeme dávat pozor na to, co říkáme :-) Ale nakonec se z toho vyvinula docela zajímavá diskuze o tom, jak takové věci tady pojímají a jak to bereme u nás. Chápu, že pro to mají své důvody, že radši nepijí žádný alkohol a na karneval vůbec nechodí, vzhledem k tomu, že se tam samozřejmě děje spousta špatných věcí a mnoho lidí ze sboru z toho vyšlo a nechtějí, aby se vraceli ke starým návykům. Ale zatím to vypadá, že snad s touto rodinou pastora udržíme dobré vztahy, i když už na nás tohle ví :-)

(Ne)dochvilnost
Už před příjezdem do Mexika jsme slyšely, že v Mexiku se dochvilnost moc neřeší. Když se chcete s někým sejít ve 3 hodiny, může to klidně znamenat, že na sraz dorazí v intervalu mezi půl třetí a půl pátou. Těžší je ale naučit se setkávání s Mexičany prakticky.

V naší škole se, co se týče externích lektorů, nevede žádné chození do školy dřív. Chodí se načas. Já s Katkou většinou ráno vyrážíme do školy tak v 7.50, abychom si stihly ještě nachystat nějaké materiály, co budeme brát do hodin, ale další angličtinářka, Jamie, většinou dorazí až tak v 8.01. Čili víceméně stíhá v 8 začít učit. Vzhledem k tomu, že děti nemají přestávky a my vždycky učíme angličtinu od celé do celé hodiny, pár minut tam je tolerance. Ale celkově škola začíná i končí vždy na čas.

Jiné je to v mexických sborech. Tam jsme zezačátku chodili vždycky p
řesně na čas začátku bohosužby, někdy i o pár minut dřív, než nám došlo, že se nehodí, aby návštěva chodila dřív než místní. Teď chodíváme tak o 10 minut později, což je zhruba akorát. Většinou přicházíme, když už se vpředu něco děje, ale ještě nejsou chvály. Takže nevzbuzujeme zbytečně mnoho pozornosti tím, že bychom byly první v celém prázdném sále.

Ale pozor, anglicky mluvící sbor má časy zase jinak. Když má bohoslužba začínat v 9, většinou začne už v 8.55. Přijít v 9 znamená přijít pozdě. Je to dané jednak tím, že tam jsou skoro samí Američané a Kanaďané, a taky nejspíš tím, že v 10 hodin ve stejném sále začíná bohoslužba mexického sboru, takže je potřeba i včas skončit. Aby to ale nevypadalo, že všechno v anglicky muvícím sboru začíná takhle na čas, nutno připsat, že na zkoušku chval se mi osvědčilo chodit 5-10 minut po stanoveném čase. Je to tak akorát, kdy se začíná. Možná je to proto, že se čeká na to, až odemkne mexická klavíristka.

Už dvakrát se nám stalo, že když jsme měly s někým sraz ve městě, dotyčný Mexičan přišel o 30-60 minut později. Ale když nás zase jiná Mexičanka vyzvedávala autem před domem v 6, přijela už v 5.55. Takže opravdu těžko říct, jak to je. Zatím víme, jak chodit, jenom v konkrétních situacích, žádný obecný závěr nám z toho ještě nevyplynul.

Sraz s Mexičankou Cynthií, kterou "jako učíme anglicky", ale spíš si vždycky dobře popovídáme španělsky

Kola
Jak už jsme asi psaly, krátce po příjezdu na Cozumel jsme si celkem levně pořídily dvě starší kola. Jednomu sice trochu odpadává sedlo a vypadá hrozně, ale jezdí dobře. Druhé je celkem pěkné a má i košík a nosič, ale je hrozně pomalé. Člověk se namaká. No, naštěstí jsme dvě, takže to řešíme tak, že vždycky jedna jede na pomalém kole na nějaké místo a druhá zpátky. Na delší trasy si v pravidelných intervalech kola měníme, aby jedna z nás nedojela úplně vyšťavená. Ta, co má pomalé kolo, má vždy právo vyhlásit přestávku na pití, případně na výměnu kol. Je to legrační, ale při ujetí stejné vzdálenosti za stejnou rychlost je vždycky jedna z nás docela v pohodě a druhá fakt zpocená. Ale už jsme si zvykly.

Kola jsou super, šetříme díky nim za autobus a jsme neuvěřitelně flexibilní. Má to ovšem háček. Na začátku našeho pobytu tady jsme se chtěly stát hosty v nějaké místní restauraci, ale zatím jsme nejvíce stálými zákazníky v opravně kol. Poprvé jsme tam byly s kolem, které jsme koupily v zastavárně. Bylo nepojízdné, tak jsme na něho potřebovaly nechat dát nové duše a pláště. S tím jsme počítaly. Nepočítaly jsme s tím, že při jedné naší odpolední vyjížďce podél pobřeží tohle kolo s úplně novými dušemi píchneme. Tehdy jsme došly pěšky a druhý den znovu mířily do opravny. Za 10 minut a 20 pesos nám duši zalepili a bylo to. O pár týdnů později jsme na kolech jely jen do centra na pokec s jednou Mexičankou. Zamkly jsme si kola k lampě a když jsme se chystaly zpět, modré kolo leželo na zemi a bohužel bylo píchnuté. Tak jsme zase došly domů pěšky a druhý den se chystaly do opravny, kde už si nás asi musí pamatovat. Minulý čtvrtek jsme měly volné odpoledne, tak jsme si říkaly, proč se neprojet na kole? Vzaly jsme to zase podél pobřeží na sever. Byla to krásná projížďka, dokud pode mnou kolo prudce nezabrzdilo. Tentokrát spadl přední blatník, drát, který ho držel, se namotal na kolo, skřípl plášť a způsobil na kole osmu. Tak naše projížďka skončila. Tentokrát se nám to teda podařilo dát do stavu, že jsme na kole s hrkáním mohly došlapat domů. No, ještě že je ta opravna kol od nás tak blízko. Když jsme se tam druhý den vydaly, říkaly jsme si, že bychom se tu měly rychle seznámit s nějakými šikovnými a hlavně zručnými kluky.

Abych zakončila o kolech něčím pozitivním, musím říct, že jedno z našich kol (samozřejmě to lepší) už posloužilo i jedné holce z couchsurfingu, která je tu na dovolené a kolo jsme jí půjčily, aby si mohla trochu projet ostrov.

Naše kola zaparkovaná na zahradě

Chodníky
Kromě ježdění na kole samozřejmě chodíme po městě pěšky, a hlavně, jak je jasné z předchozího odstavce, často chodíme pěšky s pokaženým kolem. To tady ovšem není tak jednoduché. Zdejší chodníky si skutečně zaslouží samostatný odstavec. Kam se na ně hrabou ruské schody! Tady má na chodníku každý před svým barákem vjezd pro auto či motorku, takže chodík je vždycky chvilku rovný, potom 3 m jsou sklopené jako nájezd, pak zase rovný, sklopený, snížený, zvýšený, do toho jsou tak třetinu od silnice do chodníku zasazené lampy a sloupy elektrického vedení nebo do půlky chodníku parkuje auto, za chvíli zase ze strany od domů čouhá cedule s nápisem, jaké tacos dnes mají, do toho jsou přes celý chodník ve výši hlavy stříšky, asi aby chránily před sluncem, nebo rovnou přes celý chodník stojí židle a stoly domáckých restaurací. Víceméně se nedá dost dobře jít ani po silnici ani po chodníku. Tím spíš když jsme dvě a ještě bychom si přály chodit ve stínu!

Tahle fotka nevystihuje úplně situaci cozumelských chodníků, ale aspoň trochu

Provoz na silnicích

Provoz na silnicích jsme už celkem zmákly. Jsem moc ráda, že než jsme si půjčovaly auto, už jsme měly město proježděné na kolech. Ve dvouproudových jednosměrkách vždycky vpravo jezdí kola a motorky a auta jezdí v podstatě jenom vlevo. Ale vpravo parkují, čímž kolařům a motorkářům ztěžují jízdu. Když je na křižovatce semafor, řadí se všichni, co jedou rovně, doleva a vpravo projíždí jen ti, co odbočují doprava. Ti odbočují, i když je červená. Až se ukáže zelená, jedou všichni, co potřebují jet rovně. To nás často ze začátku zmátlo. Teď už to víme, ale občas nastane komplikovaná situace, když se na kolech řadíme doleva a za křižovatkou hned zpátky doprava, protože další motorky nás během toho předjíždí zprava a podobně. Ale jinak se nám tu dopravní situace jeví docela klidná a bezpečná.

Otáčení se ve tvaru písmene U je tady většinou dovoleno

Někdy je to i zakázáno, ale nevím, jestli to někdo respektuje

Čas
Před odletem na Cozumel jsem se z různých map na internetu snažila vyčíst, o kolik hodin tady bude posunutý čas oproti Česku, ale nějak se mi to nedařilo. Až jsme přijely, věděly jsme, kolik je hodin tady a kolik u nás, takže to už bylo jednoduché: posun o 6 hodin. Podle toho jsme si jednoduše domlouvaly skype s rodinou a podobně.

Během posledního týdne jsme se dozvěděly několik zajímavostí. První byla ta, že Cozumel a stát Quintana Roo má jiný čas než město Mérida ve státu Yucatán. Cesta do Méridy trvala jen asi 4 hodiny, ale měnil se čas. Potom jsme se dozvěděly, že to je novinka. Na Cozumelu a v celém státu Quintana Roo totiž změnili o hodinu čas asi před dvěma lety, a to proto, že sem jezdí hodně výletních lodí (Cruise ships) z Floridy. Aby to turistům zjednodušili, začali se řídit stejným časem, jako je na Floridě.

Ovšem tento týden se nám čas zkomplikoval ještě více. V Česku se totiž posunul čas na letní a u nás ne. Chápu, že nemusí měnit čas, když tady mají léto po celý rok. Nicméně teď už musíme počítat posun o 7 hodin oproti ČR, takže je zase složitější se sejít na skypu.

Do prachu... 

S hláškou "do prachu" vzpomínáme na tábor na Slezské Hartě. Tímto zdravím zábřežské royalisty. Tady je prostě všude prach! Když něco spadne, vždycky to spadne do prachu. Katka si koupila nový přehoz na postel, ale hned ten den jí spadl do prachu a už nemá smysl ho používat :-) Ze začátku jsme měly pořád pocit, že máme špinavé ruce, protože všechny materiály ze školní knihovny jsou prostě zaprášené. Takže jsme si po každé hodině chodily umývat ruce.
No, ale musím říct, že trochu jsme si na to už asi zvykly. Občas už nám to ani nepřijde a učíme se s tím prachem tady žít :-) 

Trajekty
Jednou z nevýhod života na ostrově je to, že kdykoli chcete někam jinam, musíte si zaplatit za trajekt. Mezi Cozumelem a Playa del Carmen jezdí trajekty tří společností. V našem průvodci, který vyšel loni, stojí, že nejlevnější je cestovat s Barcos Caribe. Když jsme byly v Playa del Carmen, všimly jsme si prodejní budky Barcos Caribe a chtěly jsme si tam koupit lístky. Budka ale byla zavřená a nefunkční a později jsme k našemu překvapení zjistily, že Barcos Caribe má lístky dražší než ostatní dvě společnosti. Jen pár dní nato jsme se ale dozvěděly, že situace s trajekty je poměrně složitá. Přečetly jsme si to v článku jedné americké novinářky v důchodu, která tady ve volném čase píše internetový týdeník o dění na Cozumelu. Je to její náhled na věc, který nemáme nikde jinde ověřený, ale je to celkem zajímavý příběh, tak se vám ho tu pokusím shrnout.

Ještě snad před rokem jezdily na Cozumel jen trajekty společností Ultramar a Waterjets Mexico. Lístky u obou společností stály stejně, a to hodně. O dost víc, než za kolik se dá na ostrov cestovat teď. Společnosti si nekonkurovaly, ale prostě nastavovaly cenu stejně, takže nebozí obyvatelé Cozumelu tam byli tak trochu uvěznění bez možnosti dostat se z ostrova levněji. Pak ale přišla na scénu společnost Barcos Caribe, která najednou nastavila nižší cenu a přišla s různými slevami, třeba na zpáteční jízdenky, pro seniory a pro místní obyvatele. Protože se její lodě rychle začaly plnit, musely na to Ultramar a Waterjets nějak zareagovat. Proto zavedly taky spoustu slev, aby zákazníky přetáhly zpátky. Proto asi v současné době mají místní obyvatelé lepší cenu u nich.

Barcos Caribe ale začal někdo házet klacky pod nohy. Nejdřív museli zavřít svou budku v Playa del Carmen (tu, co jsme viděly) a před pár týdny dokonce těžká technika, objednaná místní radnicí, srovnala budku se zemí. Pracovníkům Barcos Caribe o tom prý nikdo neřekl, takže spolu s budkou došly zkázy i všechny jejich věci uvnitř včetně elektroniky. Důvodem měla být osoba provozovatele společnosti, což je bývalý guvernér, který je v současné době vyšetřován pro podezření ze zpronevěry státních peněz. Nic mu ale zatím nebylo prokázáno. Autorka však píše, že bez ohledu na to, jestli přepravní společnost založil s čistými nebo špinavými penězi, pro ni je to Robin Hood, který, i když možná nečestně, vydobyl pro obyčejné lidi lístek přes moře za rozumnou cenu. A že má obavu, že pokud by jeho společnost musela přepravu ukončit, v ten moment by Ultramar a Waterjets Mexico své ceny zase zvýšili. Proto bude podporovat Barcos Caribe jak jen to půjde. To my asi nebudeme, protože přece jen nejlevnější lístky mají jinde, ale doufáme, že situace vydrží tak, jak je, alespoň do června.

Pyramidy a další atrakce Yucatánu

O víkendu 17. - 19. 3. jsme se rozhodly vyrazit na poloostrov. Naším cílem byla Mérida, hlavní město státu Yucatán, o které nám snad každý, koho jsme potkali, říkal, že tam rozhodně musíme jet, že je to moc krásné historické město a taky že se tam levně dají koupit všelijaké typické mexické věci a suvenýry. Navíc v pondělí po tom byl zrovna státní svátek, který jako jeden z mála platí za volný den i v naší škole. Tím jsme získaly další den a chtěly jsme se ještě cestou zpátky někde stavit. Úplně náhodou jsme se dozvěděly zásadní informaci - že pyramidy v Chichen Itzá jsou postavené tak, že na den jarní a podzimní rovnodennosti se na nich vytváří zvláštní stín, který vypadá jako had. A kdy je den jarní rovnodennosti? No přece v pondělí 20. 3. Takže o další zastávce na cestě bylo jasno.

Mérida je sice až na druhé straně poloostrova, ale dostat se tam není zase takový problém - z Playa del Carmen tam jede přímý autobus, cesta trvá 4 hodiny. Na stránkách autobusové společnosti ADO jsme našly jízdní řád a ceny. Ty se lišily podle času cesty a třídy autobusu - uprostřed dne byly kolem 400 - 500 pesos, brzy ráno a pozdě večer a navíc se slevou pro nákup v předstihu se daly koupit jízdenky za cenu kolem 250 pesos. Ty jsme také chtěly koupit, ale narazily jsme na jeden problém - přes internet totiž bylo možné pořídit je pouze pomocí mexické platební karty. Napsaly jsme na helpdesk s dotazem, jak si můžeme jako cizinci koupit lístek tak, abychom získaly slevu. Bylo nám řečeno, ať se domluvíme s mexickým kamarádem, který nám lístky koupí. Tak jsme to taky udělaly, jednoho kluka ze sboru jsme poprosily, aby nám lístky koupil. Ale nepodařilo se koupit lístky na páteční večer, tak jsme se nakonec rozhodly pro lístky v sobotu v 6 ráno z Playa del Carmen. To není úplně ideální, protože do Playi se musíme dostat trajektem a ten tak brzo ráno nejede, ale měly jsme v plánu přespat u některých z našich známých v Playi.

Jak se blížil odjezd, ukázalo se, že ani jedni ze dvou lidí, u kterých bychom v Playi mohly přespat, tam zrovna nejsou. Začaly jsme tedy psát žádosti o přespání na Couchsurfing, ale nikdo se neozýval. Až večer před odjezdem, kdy už jsme se rozhodly, že strávíme tu noc v hostelu, odepsal jeden kluk, Martin, kterému jsme psaly jako poslední šanci. Ani jsme nevěděly, jestli chceme, aby odepsal, protože v profilu měl informace typu "nabízím přespání hlavně holkám, zvlášť se mi líbí Francouzky"; a jeho reference byly něco jako "přespali jsme u Martina a bylo to fakt super, vzal nás večer do klubu, kde jsme pili a tančili celou noc". A navíc to byl Argentinec! Ale řekly jsme si, že to zkusíme, a kdyžtak můžeme jít klidně do hostelu.

Martin se nakonec ukázal jako "v pohodě týpek", který si odskočil z práce a půjčil si auto, aby nás mohl dovézt z centra k sobě domů, tam nám dal klíče od bytu a řekl, že za chvíli přijde domů jeho taťka, který je tu teď na návštěvě, a že jestli umíme španělsky, že si s ním můžeme popovídat. Pak zase odjel do práce. Během konverzace s jeho tátou jsme se přesvědčily, že už asi dokážeme rozlišovat mexickou a argentinskou španělštinu. Fakt je to rozdíl a už docela chápeme, že si z toho mexičani dělají legraci. Když Martin někdy kolem jedenácté dorazil z práce, vytáhl nafukovací matraci a řekl, že ji musíme jet někam nafouknout a že jedna z nás má jet s ním. Na motorce. Žádná z nás nikdy na motorce nejela, ale odhodlala jsem se, že to tedy zkusím. Udržování rovnováhy není zrovna můj koníček (kdo mě někdy viděl přecházet řeku po kládě, ví), ale podařilo se mi normálně jet na motorce jako spolujezdec a nespadnout, když jsem se mohla držet. Jen mi vrtalo hlavou, jak jako potom tu nafouknutou matraci povezeme zpátky? Jednoduše. Prostě jsme si ji dali oba na hlavy, já ji držela oběma rukama, Martin jednou rukou a druhou rukou řídil. Ještě mě instruoval, že kdyby náhodou hodně zafoukal vítr a chtěl matraci odfouknout, že ji mám pustit. Naštěstí nezafoukal a zdárně jsme dorazili domů. Ještě jsme si chvíli povídali a my jsme pak šly spát, protože ráno jsme musely vstávat v 5.

Na autobusovém nádraží jsme byly už v 5:40. Byla by fakt škoda, kdyby nám autobus, na který jsme tak pracně koupily s předstihem lístky, ujel. Ještě tu nebyl, autobusy odjížděly na jiné směry. Pak přijel jeden, který jel zhruba naším směrem, tak jsme řidiči ukázaly lístky s dotazem, jestli máme nastoupit k němu. Ne, já nejedu do Méridy. Ten váš autobus ještě nepřijel. Dobře, tak jsme čekaly dál. Když tu tři minuty před ojdezdem stále náš autobus nebyl, šly jsme se zeptat do okénka, kde se prodávají lístky. Paní náš papír chvíli zkoumala a pak nám oznámila, že tento autobus odtud vůbec nejede. Jede z úplně jiné autobusové stanice. A kde je ta stanice? Naškrábala nám adresu a řekla, ať si vezmeme taxi. To stálo 60 pesos, takže se nám úplně nechtělo, ale viděly jsme, že asi  nemáme jinou možnost. V 6:08 jsme přiběhly na autobusovou stanici Alterna, abychom se dozvěděly, že máme smůlu, protože náš autobus už odjel.

Co teď? Rychle jsme zvažovaly, jaké máme možnosti. Nedal by se ten autobus dohnat? Nemá někde dlouhou zastávku? Je nějaký jiný dopravní prostředek, kterým bychom se tam mohly dostat? Kdy jede další autobus a můžeme do něj nastoupit s touto jízdenkou? Bohužel pracovníci tak nějak nesdíleli naši potřebu rychle vymyslet co nejlepší řešení. V dlouhé a složité komunikaci s nimi jsme ale zjistily několik věcí, které jsme předtím netušily:

- Kromě autobusů první třídy, na který jsme měly lístek, existují i autobusy druhé třídy. Ty jsou o hodně levnější, ale taky jedou déle. A jejich hlavní nevýhodou je, že na internetu se nedá najít jejich jízdní řád.

- Jízdní řád se pořádně nedá najít ani u ostatních autobusů - najdete čas, kdy autobus vyjíždí, ale nenajdete, kudy jede ani kdy přijíždí. Paní na informacích, které jsme se na to ptaly, to podle našeho názoru jen tipovala.

- Autobusy první třídy do Méridy jedou z této stanice, ale autobusy druhé třídy do Méridy jedou z té stanice, kde jsme byly ráno.

- Když máte koupenou jízdenku, ale autobus zmeškáte, můžete jet jiným autobusem a zaplatit z jeho ceny jen polovinu. Nejbližší autobus, který nám nabídli, ale odjížděl až za hodinu a půl a cena jízdenky byla dvojnásobná oproti tomu, za kolik jsme ji koupily my.

- Ve státě Yucatán je jiný čas než u nás v Quintanat Roo, mají tam o hodinu méně.

- To, že jsme nevěděly, z jaké statnice máme jet, protože na jízdence bylo napsáno jen Playa del Carmen, je naše chyba - měly jsme tam přijít s předstihem a někoho se zeptat.

Nakonec jsme se rozhodly, že pojedeme teda tím drahým autobusem v půl osmé. Před sedmou hodinou jsme se tedy vydaly znovu k okýnku koupit nové lístky. V tu chvíli se ukázalo, že jednak zrovna v sedm odjíždí jiný a o něco levnější autobus do Méridy, o kterém nám předtím neřekli, jednak že ta poloviční sleva platí jen v případě, že si ten lístek koupíme nejméně hodinu předem, takže další naše možnost je jet v půl deváté. V tu chvíli naše zoufalství dostoupilo vrcholu, koupily jsme za plnou cenu lístky na autobus v sedm a raději rychle odjely.

Díky tomu, že Mérida má o hodinu posunutý čas, jsme nakonec vlastně dorazily zhruba v dobu, na kterou jsme to plánovaly. Po menších peripetiích v ulicích (ono na těch pravoúhlých ulicích, co mají jen čísla, se lehce stane, že jdete na opačnou stranu) se nám podařilo najít i dům couchsurfera Rodriga, kde jsme měly domluvený nocleh na příští dvě noci. Zavedl nás do malého pokojíčku, kde jsme měly dokonce soukromou koupelnu, a k našemu nadšení nám ukázal postel a hamaku, ve které můžeme spát. Tuto příležitost jsme si samozřejmě nenechaly ujít, takže každá z nás si vyzkoušela jednu noc v hamace. Kupodivu se v ní dalo spát docela dobře a snad to nebylo jen tím, že jsme byly po obou dnech docela uchozené.

Spíme v hamace!

Speciální fotka pro Vlasťu - Rodrigo měl doma 2 psy a vypadalo to, že jídelna spojená s obývákem je jejich pokoj

Rodrigův dům byl pěšky asi půl hodiny od centra. Cestou do centra se nám podařilo chytnout colectivo, které nás tam zavezlo. Cestou zpátky už to bylo horší, protože u projíždějícího autobusku s pár nápisy v cizím městě samozřejmě nemůžete tušit, jestli jede tam, kde bydlíte. Ale jednou se nám to za náš pobyt taky podařilo.

Z prvního dne nám už zbývalo jen odpoledne, tak jsme vyrazily prohlédnout si to opěvované centrum Méridy, najíst se a navštívit nějaké muzeum. Těch tu mělo podle průvodce být spousta a vypadala i zajímavě, ale bohužel jsme si pak uvědomily, že tu strávíme sobotu a neděli, kdy se většina z nich zavírá dřív. Stihly jsme si tak prohlédnout jen dům Montejů, rodiny dobyvatelů Yucatánu, a guvernérský palác.

Casa de Montejo

Muzeum v Casa de Montejo

Guvernérský palác

Naše první kroky v centru ale vedly do restaurace, protože jsme měly pěkný hlad. V průvodci jsme si přečetly o výborné yucatánské kuchyni a o všech možných specialitách, které jsme za svůj pobyt v Méridě ani nestihly ochutnat. Vybraly jsme restauraci Chaya Maya, která z těch v průvodci doporučených byla nejlevnější a nejblíž. Že má mezi turisty velmi dobrou reputaci jsme pochopily, když jsme v předsíni restaurace uviděly asi 20 lidí, kteří čekali na volný stůl. Trošku nás to odradilo, ale zamířily jsme ještě o dvě ulice vedle do pobočky stejné restaurace. Tam sice taky nebylo volno, ale byli jsme asi třetí na řadě a usoudily jsme, že tady se prostě musíme najíst, když je to tady tak super. Nutno říct, že image měli vymakanou. Paní, která nás zapisovala na čekací listině, byla oblečená v tradičním oděvu, a kousek od nás seděla jiná stejně oblečená paní, která ručně vyráběla tortilly. Všechny speciality tady samozřejmě měli, takže jsme si objednaly cochinitu pibil (pomalu pečené marinované vepřové) a queso relleno (kus sýra plněný pečeným masem) a zapily to nápojem z rostliny chaya, podle které se restaurace jmenuje. Po prohlídce náměstí a historických budov, kde nás pustili dovnitř, jsme zamířily ještě na Paseo de Montejo, asi kilometr dlouhý široký bulvár, stavěný v 19. století po vzoru pařížského Champs Elysés. A pak už jsme se snažily po pravoúhlých ulicích dorazit zase zpět domů.

Yucatánské speciality v restauraci Chaya Maya

Paní v kroji ručně připravuje tortilly přímo v restauraci

Tam jsme se potkaly s Rodrigem, který se nás ptal, jestli chceme večer někam vyrazit. Řekly jsme, že jo. Když se ptal, jaké podniky preferujeme, mrkly jsme na sebe a řekly, že takové, kde nehraje hlasitá hudba – nebyly jsme si ale jisté, jestli ho tím třeba neurazíme, protože v Mexiku prostě hraje hlasitá hudba všude. K našemu překvapení se zaradoval a řekl, že to taky nesnáší. Vyrazili jsme nakonec asi až v půl jedenácté do docela hezké hospůdky. Jediný problém byl to, že venku už měli jen jeden volný stůl – přímo u pódia, na kterém začala za chvíli hrát kapela. Nakonec jsme se přesunuli do vnitřní části hospody, kde skoro nikdo nebyl a hudba zvenku nebyla tak moc slyšet, takže už jsme na sebe museli řvát jen trochu. Díky tomu jsme si docela dobře popovídali a mohli probrat věci, které mají Česká republika s Mexikem společné a které rozdílné.

Nejen Rodrigo, ale i spousta jiných lidí, kterým jsme říkali, že jedeme do Méridy a do Chichen Itzá, nám doporučili, abychom navštívili taky Uxmal – mayské ruiny, které jsou podle nich ještě lepší než Chichen Itzá, kde je strašně moc turistů a ani se tam nedá vylézt nahoru na pyramidu. Do Uxmalu se dá dojet normálně z Méridy autobusem, ovšem je to autobus druhé třídy, který nemá nikde napsaný jízdní řád. Přestože jsme po předchozích zkušenostech byly k autobusům už trochu skeptické, rozhodly jsme se to zkusit. Ráno jsme vyrazily tak, abychom byly na (tentokrát správném) autobusovém nádraží kolem půl osmé – kdyby náhodou jel v 8 autobus. Ten sice jel, ale paní nám řekla, že už je plný – že si máme koupit lístek až na devátou. Poslechly jsme a hodinu čekání jsme využily nalezením a prozkoumáním místního trhu – to se pak ukázalo jako velice dobrý tah, protože jsme si tam nakoupily jídlo skoro na celý den.

Trh v Méridě - klece s živými zvířaty

Ruiny v Uxmalu opravdu dostály své pověsti. A protože teď už to můžeme srovnat s Chichen Itzá, rozumím tomu, proč nám to tolik lidí doporučovalo. Chichen Itzá je rozhodně rozsáhlejší a asi i víc zachovalé, ale je fakt strašně komerční. Oproti tomu v Uxmalu se člověk tak nějak víc pohodově procházel, mohl si ruiny prolézt zvenku i zevnitř a taky obdivovat úchvatné pohledy, jak se obrovské stavby vynořují z divočiny.

U vstupu do Uxmalu

Někteří lidé tady normálně nosí kroje

Pyramida kouzelníka v Uxmalu

Výzdoba mayských staveb

Ze strany čouhají choboty boha deště Chaka - ten měl v Uxmalu největší význam, protože v okolí není skoro žádná voda a lidé byli závislí na dešti.

Kouzelníkova pyramida z druhé strany. Na ni se bohužel nemohlo.

Stín!

A pyramida ze třetí strany.

Hřiště na mayskou míčovou hru - hráči se mohli míče dotýkat jen koleny, lokty a zápěstími a snažili se ho prohodit kruhem na zdi. Kdo prohrál, toho zabili a obětovali bohům - a nebo možná ne, to se úplně přesně neví.

Hřiště a tribuny po obou stranách

Jediná pyramida (z těch, co jsme navštívily), na kterou ještě není zakázané vylézt

 

"Výhled z okna" v Uxmalu

Tohle už nepatří do Uxmalu, ale je to typická plodina Yucatánu - agáve, ze které se získává druh sisalu henequén. Na konci 19. století byl Yucatán sisalovou velmocí

Čekáme na autobus do Méridy a mayská babička toho využívá k tomu, aby něco upletla

Po návratu do Méridy jsme vyzkoušely další  restauraci s yucatánskými pochoutkami, tentokrát to byly papadzules a mexická fazolová polévka. A pak jsme se vydaly užít si akci, které se říká prostě Mérida en domingo - Mérida v neděli. Každou neděli se totiž náměstí promění v trh tradičních řemeslných výrobků, třeba typických vyšívaných halenek, a k tomu hraje hudba a silnice před radnicí se zaplní obrovskou spoustou tancujících párů.

Yucatanské folklorní tance před radnicí

Pouliční evangelizace na hlavním náměstí v Méridě

Modlitby zdarma

Prodejce klobouků

Speciální lavičky pro dva

Socha Benita Juáreze, mexického národního hrdiny

Po návratu domů jsme byly tak unavené, že už jsme tentokrát nikam nešly, jen jsme zalehly do postele a hamaky, abychom se dobře vyspaly na další náročný turistický den. Autobus z Méridy nám jel v 9:45, ale do města jsme dorazily už v 8, abychom ještě vyzkoušely nějaké další jídlo na trhu a hlavně abychom zkusily koupit hamaku. To nejdřív vypadalo ne úplně slibně, protože se zdálo, že většina obchodů i stánkařů bude otevírat až v devět. Ale nakonec jsme koupily hamaku, která se nám líbila a vypadala opravdu kvalitně (aby se v ní dalo i spát), od pána, který na trhu hamaky přímo pletl. Tentokrát jsme nemusely smlouvat, protože jeho první nabídnutá cena byla lepší než ta, kterou jsme tehdy na Cozumelu pracně usmlouvaly.

Nějaké jídlo s obsahem rostliny chaya - název jídla jsem nezaznamenaly

Lístky do a z Chichen Itzá jsme měly předem koupené, i když jsme od různých pracovníků firmy ADO dostaly zcela rozdílné informace o délce cesty, ale rozhodly jsme se tím raději nebudeme příliš nezabývat a budeme věřit, že to nějak všechno zvládneme a ještě večer stihneme odjet z Playa del Carmen trajektem na Cozumel. Sotva jsme v Chichen Itzá vystoupily z autobusu, hned se na nás vrhli prodavači klobouků. Zjevně byli zkušení, protože Lenka už předtím řešila, že budeme celý den na sluníčku a nemá klobouk. Takže po chvíli váhání si ho koupila a má tak hezký suvenýr z nejznámější mayské památky.

První, co jsme uviděly před vchodem, byla obrovská řada lidí. Nejdřív jsme se lekly, že v ní budeme muset teď hodinu čekat na lístky. Naštěstí se ukázalo, že to je řada pro mexické studenty a důchodce, kteří mají vstup zdarma. Ti, kdo platili, měli řadu mnohem menší. Po vstupu do areálu památky jsme pochopily, že obchodníci s klobouky u autobusu byli jen taková malá předehra.Ve srovnání s téměř prázdnými pěšinkami v Uxmalu se po Chichen Itzá chodí po širokých upravených chodnících lemovaných prodavači suvenýrů. Takže se prostě procházíte po tržišti a pak si vždycky všimnete - hele, tady je nějaká pyramida. Zároveň jsme ale musely konstatovat, že s tím obrovským množstvím turistů, před kterým jsme byly varovány, to není zase až tak hrozné. Prostě ty pyramidy jsou naštěstí tak velké, že i přes všechny lidi jsou dobře vidět.

Cestičky v Chichen Itzá jsou lemované stánky se suvenýry

Síň tisíce sloupů

Budova s asi nejvíc zachovalou výzdobou

Studna obětí - posvátná cenote, kam prý Mayové házeli jako oběť bohům různé věci šperky počínaje a mladými dívkami konče

Další hřiště na míčovou hru - v Chichen Itzá jich je asi pět, ale tohle je z nich největší a má perfektní akustiku - když na určitém místě zavoláte proti zdi, bude to slyšet na druhé straně u zdi.

Už to za chvíli začne - fotka hadí hlavy z druhé strany

Prohlídkou Chichen Itzá jsme strávily asi 4 hodiny. Prošly jsme všechna zajímavá místa a taky jsme dobře nakoupily. Tady jsme se naplno přesvědčily, že zvěsti o tom, že na Cozumelu je draho, byly pravdivé. Zkoušely jsme smlouvat, co to šlo, a byly jsme překvapené, jak nízko byli prodavači ochotni jít ze své původní nabídky. Až jsme měly skoro výčitky svědomí že to, co jsme zaplatily, určitě nemohlo pokrýt výrobní cenu suvenýrů. Když se přiblížila čtvrtá hodina odpolední, většina návštěvníků se přesunula k západní straně pyradmidy. Odtud totiž měl být vidět ten zvláštní úkaz - stín pyramidy od slunce nachýleného k západu měl vytvořit na schodišti pyramidy jakoby tělo hada, jehož hlava byla dole vytesaná do kamene. Aby bylo dobře vidět, hlídali místní policisté, že všichni sedí nebo stojí za čárou kus od paty pyramidy. Protože se stín přibližoval pomalu, šly jsme se kouknout ještě na jednu menší pyramidu, která měla taky dole na schodištích hlavy hada, jestli třeba neudělá stejný stín. Ale tam to Mayům nějak nevyšlo a viděly jsme na ní jen stíny stromů.

Tak u téhle pyramidy žádný stínový had nebyl

Byly jsme rády, že jsme si koupily lístek na autobus druhé třídy autobusu, který jel až v půl šesté. V půl páté, kdy odjížděl poslední autobus první třídy, se totiž had teprve začínal ukazovat. Za deset pět už byl had pěkně vidět, takže jsme ho nafotily a mohly vyrazit pryč. Mimochodem, vyfotit hada na pyramidě nebyl tak lehký úkol, jak by se mohlo zdát. Už v Uxmalu jsme si totiž všimly, že nám na foťáku červeně bliká poslední čárečka baterky. Jenže co s tím, když na nabití je potřeba speciální nabíječka, kterou máme na Cozumelu? Na největší turistické atrakci naší cesty, Chichen Itzá, jsme proto fotily skoro všechno jen na mobily (rozuměj ještě méně kvalitní fotky než z foťáku), aby nám vydržela baterka alespoň na pár fotek hada. Povedlo se.

Vidíte toho hada?

V pět se areál zavíral, takže spolu s námi se ven vyhrnuly davy lidí. Podařilo se nám nasednout na správný autobus a i když ani jeden, koho jsme se předtím ptaly na délku cesty, se nakonec netrefil, do Playa del Carmen jsme dorazily včas - asi 20 minut před odjezdem posledního trajektu, takže jsme to tak tak stihly.