Jeden článek se třemi špatnými konci (ale nebojte se, zdaleka nejsme v koncích)

Náš sen se stal skutečností. Ve škole končíme nejpozději ve dvě a pak máme volno! Určitě si představujete, že každý den po škole se vyrážíme vyplácnout na pláž. Nu, není tomu tak. Aspoň zatím. Máme to sice kousek k pobřeží, ale na téhle straně ostrova nejsou pláže. Ty jsou z druhé strany, kam bychom se mohly dostat taxíkem (autobusy tam nejezdí) nebo třeba na kole (chtěly bysme si tady kola koupit, když se to podaří). Ať už tak či tak, skoro na všechno, co bychom tu mohly dělat, potřebujeme mexické peníze. Proto jsme své první dny věnovaly hlavně procházkám po městě, abychom vyřídily takové ty základní věci po příjezdu, jako je výměna peněz nebo koupě mexické simky. To byste nevěřili, jaké těžkosti nám s tím nastaly.


Výměna peněz

S sebou jsme si přivezly dost amerických dolarů na to, abychom tu přežily do první výplaty. Výměnu peněz na mexická pesa jsme si nechávaly na klidný čas na Cozumelu. Nemusely jsme měnit na letišti v Cancúnu ani v Playa de Carmen, protože zatím jsme platily jen dopravní prostředky a tam nás nechali vždycky zaplatit v dolarech a vrátili nám pesa.

Při první procházce v neděli jsme v naší ulici našli Cambio de moneda - směnárnu. Byla ale zavřená. Pravděpodobně proto, že byla neděle večer. Na pondělí byl plán jasný. Vyměníme peníze (v té naší směnárně, je mimo hlavní turistickou oblast, takže nám tam nejspíš nebudou nutit nějaký špatný kurz) a pak vyřídíme a nakoupíme všechno ostatní, co potřebujeme. V pondělí jsme chvíli směnárnu nemohli najít, šly jsme sice po správné ulici, ale právě přímo z ní ten nápis nešel vidět. Přeběhly jsme tedy silnici (mimochodem, přecházení silnic nás děsí, musíme je přecházet skoro pořád, protože jsou tu pravoúhlé bloky, a chodec nikdy nemá přednost) a z druhé strany jsme zjistily, že ta směnárna tam sice je, ale je zavřená.

Nevadí, najdeme nějakou jinou. Vždyť jsme včera viděly ještě nejmíň tři. Teď se tedy hledaly o poznání hůř, ale nakonec jsme dvě našly a začaly jsme srovnávat kurz. V jedné mají dolar za 20,60, v druhé za 20,52. Kurz pesa k dolaru je asi 20,70, takže to není až taková hrůza. Vlezly jsme tedy do té s kurzem 20,60, daly paní dolary a spočítaly si, kolik nám má dát ona. K našemu překvapení nám nabídla asi o 300 pesos míň, než jsme čekaly. To proto, že to násobila kurzem 19,45. Za tenhle kurz dolary kupují, za ten druhý je prodávají. Opravdu, když jsme vyšly ven, tak jsme si toho na dveřích taky všimly. Šly jsme si rychle ověřit, jestli jsme se podobně spletly i u druhé směnárny. Byla to Western Union v bance a opravdu nabízela kurz 20,52. Jen s dost vysokým poplatkem.

I když jsme pak prošly město křížem krážem, našly jsme jen ještě horší nabídky. Zajímavé ale bylo, že většina obchodů měla vyvěšený kurz, za který tu můžete platit dolarem. Některé měly kurz třeba jen 20,20, ale větší supermarkety 20,60. Přemýšlely jsme, co asi obchodníci s těmi získanými dolary dělají, když si je nemůžou za žádný normální kurz vyměnit. Ale za takovýchto okolností nemá vůbec smysl peníze měnit. Rozhodly jsme se, že si dolary schováme do USA a tady budeme získávat pesa tak, že v obchodě zaplatíme velkou bankovkou. S veselou myslí jsme proto šly do supermarketu, kde nás u pokladny zarazila cedulka, hlásající, že bankovky 50 USD a větší neberou. Což bohužel byly téměř jediné bankovky (kromě devíti dolarů v drobných), které jsme měly. Nevadí, zaplatily jsme kartou.

Měnit peníze stejně nebudeme, ještě nám totiž zbývá možnost prostě vybrat mexická pesa z bankomatu. S Equabank by to mělo stát jen 9 Kč, takže určitě pořád výhodnější než směnárna. Proto hlavním cílem naší dnešní výpravy do města bylo najít bankomat. Včera jsme jich viděly hromadu. A jakmile vybereme peníze, koupíme si žabky, sombréro, plavky a podobné věci, po kterých toužíme. Už cestou jsme ale dřív než na bankomat narazily na několik zajímavých obchodů s oblečením, korály, botami a podobně. Šly jsme se jen podívat dovnitř, pak jsme si nadšeně něco vybraly a pak jsme si vzpomněly, že vlastně nemáme ještě ty peníze. Někde se dalo zaplatit kartou, někde jsme zaplatily hrstkou mexických pesos, která nám ještě zbyla. Pak jsme se rozhodly, že už do žádných obchodů chodit nebudeme, protože prostě musíme najít ten bankomat. Prošly jsme několik ulic sem a tam, ale všechny bankomaty jakoby se od včerejška vypařily. Už jsme skoro ztrácely naději, když se objevily hned dva. K našemu zklamání ovšem hlásaly, že z těchto přístrojů se dají vybírat jen americké dolary.

Protože se blížil západ slunce, vzdaly jsme to a vyrazily zpět domů. Cestou jsme ale nečekaně narazily na další bankomat! Tenhle už dával i pesa. Už už jsme málem peníze vybraly, když jsme si všimly, že v tomhle stroji se platí speciální poplatek za výběr peněz i za dotaz na zůstatek. Nic jiného nám na obrazovce ani nenabízel, ale naštěstí se nám nakonec podařilo kartu vytáhnout, aniž by nás o něco obral. Večer v supermarketu jsme si všimly, že za pokladnami jsou dva bankomaty. Ani na jednom nebylo nic o poplatku, vystály jsme si tedy frontu a vsunuly kartu dovnitř. Výběr peněz? Za tuto operaci se zaúčtuje poplatek 35 pesos. Takže nic. Šly jsme domů s pocitem porážky. Už třetí den se vracíme z města a ještě pořád nemáme peníze. Abychom to přiblížili svým dobrým známým: Není to jako kdysi ve Španělsku, kdy jsme opravdu neměli peníze, ale asi jako v Birminghamu na letišti, kdy jsme sice peníze měli, ale půl dne nám trvalo, než jsme vymysleli, jak bez větších ztrát získáme libry, ať můžeme podniknout své plány. Tady naštěstí nejspíš budeme tak dlouho, že plánováním výměny peněz klidně můžeme strávit tři dny. (V nejhorším máme za dva týdny máme dostat výplatu a do té doby můžeme nakupovat jen tam, kde berou kartu, čili například v supermarketu s potravinami, což je zásadní.)


Mexický telefon

Jedna z věcí, které jsme chtěly vyřídit hned na začátku pobytu, bylo koupit si mexickou sim kartu. Asi nejrozšířenější telefonní společnost je Telcel, vlastně na obchod žádné jiné jsme zatím ani nenarazily. Nejdřív jsme se zkusily v jednom obchodě zeptat, kolik by stála předplacená simka. Paní mluvila strašně rychle a bez přestávek na to, aby nám mohlo dojít, co nám vlastně říká. Naštěstí se k tomu přichomýtla jedna jiná zákaznice, která nám to překládala do pomalé španělštiny. Vždycky po superdlouhé větě nám pomalu zopakovala pět nejdůležitějších slov. Porozuměly jsme, ale chtěly jsme se podívat ještě jinde.

Nakonec jsme stejně skončily v Telcelu, ale v jiné prodejně, kde prodavačka mluvila rovnou dostatečně pomalu. Nabídla nám za 80 pesos tarif, kde prvních 9 dní budeme mít 30 MB internetu a neomezené volání a SMS (a to dokonce i do USA a Kanady). Potom si budeme moct dobít normální kredit a platit zhruba 1 peso za minutu a zprávu. My jsme sice o těch devět dní internetu nestály, ale prý to jinak nejde, takže jsme to zaplatily a říkaly jsme si, že se to pokusíme co nejlíp využít. K aktivaci simky bylo potřeba udělat alespoň 26 vteřin dlouhý hovor. Ptaly jsme se, jestli to může být na české číslo, protože žádné jiné jsme neměly. Jasně, může, takže jsme daly simku do Katčina mobilu a zavolaly Lence.

Mobil fungoval, připojení na internet taky, super. Bohužel hned druhý den ráno to přestalo. Nešlo zavolat, nešla napsat SMS a nešlo se ani připojit na internet. Navíc nám mobil něco španělsky povídal. Odpoledne jsme ho tedy přinesly do Telcelu a daly paní k uchu, aby nám pomalou španělštinou vysvětlila, o co jde. Řekla nám, že nemáme kredit. Cože? Vždyť jsme měly devět dní neomezeně telefonovat. Prý tím půlminutovým hovorem na český mobil, což je larga distancia (velká vzdálenost), se všechen kredit vyčerpal. Ale jaký kredit? Jak se může neomezené volání vyčerpat? A jak to, že nefunguje internet? Přece volání nemůže spotřebovat megabyty, ne? Ukázalo se, že ve skutečnosti jsme neměly žádných neomezených devět dní. Měly jsme jen 50 pesos kreditu, což je zjevně cena půlminutového hovoru přes oceán. O tohle jsme včera žádaly, abychom neměly žádných zbytečných 9 neomezených dní, ale abychom mohly zaplatit rovnou kredit. Jenže jsme tak nějak pochopily, že to nejde. No, šlo to. Paní se na nás jen smutně podívala a pokrčila rameny. Můžeme si prý dokoupit kredit. (To jsme ovšem neudělaly, protože se nedalo platit kartou a my stále nemáme peníze.)



Západ slunce

Když přijdeme ze školy, jdeme si na chvíli odpočinout, zaskypovat s rodinou, a potom vyrážíme do města. Nemáme na to moc času, protože se tady stmívá hrozně brzo (na to, že je letní počasí), kolem půl sedmé. Dnes jsme se rozhodly, že si vychutnáme západ slunce. Na večeři jsme se chtěly stavit v retauraci na pobřeží, kde jsme si předtím všimly, že od 5 do 7 večer mají happy hours. Před restaurací jsme byly v půl sedmé, pár minut před západem slunce. Ideální. Prohlížely jsme si jídelní lístek a usoudily, že za tyhle ceny si toho tedy moc nedáme. V tu chvíli vykoukla servírka a zvala nás dál. Zeptaly jsme se, co znamená to happy hours. Že prý když si dáte pití, tak máte druhé zdarma. Na jídlo to neplatí. No co, tak si dáme jen něco malého k jídlu a nějaké super pití. Sedly jsme si na to místo s nejlepším výhledem. Kolem červeného slunce zrovna proplouvala pirátská loď. Nádhera.

Pirátská loď se západem slunce

Koktejl nepřicházel v úvahu, protože ten by si Lenka nedala. Jinak jsme si mohly dát třeba džus. No jo, ale dát si jen džus, když máte druhé pití zdarma, navíc při tom západu slunce? Objevily jsme ale dva nealkoholické koktejly, tak jsme si hned objednaly. A že chceme k tomu to druhé zdarma. Tak to bohužel nepůjde. Happy hours totiž platí jen na alkoholické nápoje. No dobře. Takže jsme si daly ten džus. Ale jsme tu přece hlavně kvůli výhledu. V tu chvíli připlula loď. Plula úplně přesně v dráze mezi námi a sluncem. Potom zakotvila, pasažéři vyběhli na palubu, aby si vyfotili poslední paprsky dnešního dne. My jsme vypily džus, zaplatily jsme kartou a šly jsme.

Západ slunce někde tam za lodí

Montessori škola

První den ve škole jsme ještě neučily, ale celé dopoledne jsme chodily po jednotlivých třídách a koukaly se, jak vypadá Montessori výuka. Bylo to opravdu hodně zvláštní. Většina tříd, které jsme navštívily, byly děti ve školkovém věku, od 3 do 6 let. Nejstarší děti, u kterých jsme byly, měly asi 7 let. Děti v Montessori škole asi vůbec neznají klasickou frontální výuku. V každé třídě byla jedna učitelka a jedna asistentka, které na děti dohlížely, občas jim něco pomohly, vysvětlily nebo je usměrnily, ale každé dítě pracovalo na něčem samo. Nevím, jestli ti nejmladší měli nějak dané, co se musí naučit, nebo si jenom každý vybral to, co chtěl. Ve škole prý asi měl každý z nich během dne pracovat na něčem z jazyka, z matematiky a z přírodních věd. Bylo na nich, v jakém pořadí a co konkrétně udělají. Takže děti skládaly čísla v tabulkách, počítaly příklady na počitadlech, stavěly z kostek jednotky, desítky a stovky, počítaly slovní úlohy, psaly prstem písmena na talíř s jemným pískem, zapisovaly poznatky o zvířatech, řadily za sebou planety Sluneční soustavy, mladší děti navlékaly korálky, válely těsto, umývaly okna, zalévaly kytky, stavěly z kostek, stříhaly a lepily výrobky z papíru, a tak dále. Ve třídě byl pořád takový „tichý ruch“. Nebylo tam ticho, děti si normálně mezi sebou povídaly a chodily, ale nebyl ani velký hluk. Jenom občas se samozřejmě někdo popral nebo tak. Děti v prostorách školy (vyjma zahradu) měly úplně zakázané běhat.

Ještě přesně nechápeme, jak může tento školský systém fungovat, ale zřejmě to nějak funguje. Angličtiny se to tady až tak netýká. Kromě nás tam učí angličtinu Jaimie a Xaviér, ale klasickým způsobem, ne v Montessori stylu. Ředitelka nám řekla, že nemáme po dětech křičet, nesmíme některé z nich odměňovat (např. ten nejlepší něco dostane) nebo potrestat (např. poslat někoho do kouta) a nemáme prý při výuce používat fantasy, což jsme nepochopily, ale nejspíš se to týká hlavně toho, abychom dětem nepouštěly prasátko Pepinu (které asi z nějakého důvodu ředitelka nemá ráda).

Po prvním dni, kdy jsme se jenom seznamovaly se školou a zkoumaly, jak to tam chodí, jsme druhý den poprvé učily. Nevěděly jsme tak úplně, na co se máme připravit. Ředitelka nám jen řekla, že si máme nachystat nějaké seznamovací hodiny pro menší děti, ale rozvrh jsme dostaly až druhý den ráno a navíc se ještě v průběhu dne upravoval. Nakonec se ale ukázalo, že přípravy byly celkem zbytečné. Čím víc jsou děti zvyklé samostatně pracovat (i když nechápeme, jak to funguje), tím míň jsou schopné se učit tak, jak je běžné u nás. První hodiny učení byly opravdu kritické. Školkáčci lezli pod stůl, vykřikovali španělsky, co chtěli, vůbec nereagovali na pokyny ani na oslovení jménem, za žádnou cenu nebylo možné je udržet v klidu a soustředěné. V integrované skupině dětí z 1. a 2. třídy taktéž lezli pod stůl, vykřikovali a dělali si, co chtěli. V normálních skupinách první nebo druhé třídy by se docela pracovat dalo, kdyby se hodiny nekonaly buď ve třídě, kde kolem běhali další žáci, kteří angličtinu zrovna neměli, nebo kdyby ve stejné místnosti neprobíhala paralelně ještě další angličtina úplně jiné třídy. Protože asi ve škole není dost místností, učíme se v knihovně 2 třídy naráz. Trochu by se to mělo zlepšit příští týden, kdy nebude probíhat „týden vědy“ a tím pádem bude volná ještě jedna místnost. Tento týden v ní žáci každý den prezentují různé své vědecké pokusy. Ale nejspíš stejně s Katkou někdy budeme společně v jedné knihovně se dvěma skupinami dětí. Zbytek dnešního večera budeme věnovat nastudování toho, jak se dá učit děti, které vám nerozumí a neumí číst a psát.

Prezentace pokusu "kouzelný písek" v rámci týdne věd

Několik perliček

Po přespání na letišti v New Yorku:
Katka: Doufám, že tady někde mám ty peníze.
Lenka: Kdyby ti je někdo ukradl, tak vím, kdy to bylo.

...

Co jsme zahlédly na Cozumelu během naší první procházky (ještě s kufrem, přímo od trajektu): u pobřeží zastavil starý brouk a začali z něho vystupovat lidi. Postupně jich vystoupilo devět.

...

V supermarketu jsme potkaly ředitelku naší školy, ale vůbec nedokázala pochopit, co tam děláme, když jsme jí vysvětlovaly, že se prostě jenom díváme, co tam mají za ovoce a zeleninu, a ve slovníku si hledáme slovíčka, která neznáme.

...

Když šla Katka druhý den našeho pobytu ráno do koupelny, ozval se výkřik. Ajaj, co se stalo? Na záchodě je ještěrka! Tak to ještě tak zlé není. Horší to bylo, když pod dveřmi vylezla ke mně! Potom jsme ji ale společnými silami vyhnaly ven. Později se ukázalo, že to bylo zbytečné. Ona tady prostě bydlí a bydlela tady dřív, než jsme se sem nastěhovaly my. Já sice zvířata nesnáším, ale už si na její přítomnost v koupelnovém koutě začínám zvykat.

Jsme na ostrově

Jsme na Cozumelu!

Po přistání na Cozumelu jsme usoudily, že se ke škole zvládneme dostat pěšky i s kufrem. Teď jsme byly docela rády, že jsme si vzaly jenom jeden kufr a ne dva. Vyrazily jsme podél pobřeží a užívaly jsme si té „dovolené“. Sice jsme přešly odbočku k naší ulici, ale nakonec jsme se vrátily a trefily jsme to. Bez větších problémů jsme našly Montessori školu, na které bychom měly učit. Jenom Rodrigo se neozval, když jsme mu volaly. Hlásilo to hlasovou schránku a na sms, co jsme mu psaly z trajektu, neodepsal. Později jsme zjistily, že byl někde mimo signál. Bohužel ve škole takhle v neděli nikdo nebyl. Nenašly jsme tam ani žádný zvonek, jen u brány visel kovový zvon. Zkoušely jsme na něj zvonit, ale nic se nestalo. Zkoušely jsme dům obejít ještě z druhé strany, ale taky nic. Nevadilo by nám čekat, ale my jsme nevěděly, na co vlastně bychom měly čekat a jestli se někdy dočkáme.

Pak přišel nějaký podnapilý pán, nejdřív to vypadalo, že nám něco nabízí, ale potom se ukázalo, že jenom škemrá o 10 pesos. To jsme mu odmítly dát, ale on nechtěl odejít, tak jsme chytly bágly, že teda odejdeme my. Za námi nešel, takže cajk. Zahnuly jsme za roh a vida, procházíme kolem baráku s číslem 400. To je přece ta adresa, na kterou jsme měly dorazit. Byla tam jen poštovní schránka, ale o kousek dál jsme našly konečně dveře s téměř neviditelným zvonkem. Sláva! Nebýt otravného ožraly, možná bychom teď ještě seděly před dveřmi školy. Zazvonily jsme a za chvíli nám přišla otevřít Silvia, paní ředitelka (Rodrigova mamka). Neuměla sice anglicky, ale španělsky jsme se s ní celkem dobře domluvily. Zavedla nás do našeho bytu, kde budeme prý bydlet první 4 dny (a je to fakt luxus) a domluvily jsme se, že zítra v 8 dorazíme do školy, aby nám všechno ohledně naší práce vysvětlila.

Naše dočasné bydlení

I když nám tak trochu připadalo, že už je večer, byly asi čtyři hodiny odpoledne, takže jsme měly hromadu času na to, abychom po krátkém oddychu vyrazily trochu prozkoumat okolí a nakoupit si něco k jídlu. Návštěva supermarketu byl skvělý zážitek. Prohlížely jsme si hlavně všechno ovoce a zeleninu, které tady prodávali, tipovaly, co je co, a usoudily jsme, že budeme muset doma nastudovat ještě spoustu názvů, než se tady vyznáme. Koupily jsme si manga a banány a doufaly jsme, že jsme si nekoupily ty zelené banány, co se musí usmažit, aby byly k jídlu (naštěstí ne). Taky nás zaujalo oddělení pečiva, kde měli všelijaké úžasně vypadající dobroty s neuvěřitelně nízkými cenami. Nakupovalo se to tak, že jste si vzali tác a kleštičky, nabrali jste si, co jste chtěli, a oni vám to potom strčili do papírového sáčku a napsali k tomu cenu. To jsme samozřejmě nejdřív nevěděly, ale nenápadným pozorováním ostatních zákazníků jsme to zjistily a také uskutečnily.

Nakupujeme superlevné sladké pečivo

Pak jsme pokračovaly v procházce a podařilo se nám dojít až úplně do centra. Zajímavé bylo, že při cestě byl přesně vidět předěl, kdy člověk přešel z neturistické do turistické části města. Nápisy byly najednou v angličtině, restaurace hlásaly, že prodávají „mexican food“ (v Mexiku fakt překvapivé, nemluvě o tom, že tyto restaurace nabízely i typické texaská jídla, která se vlastně v Mexiku normálně nejí) a každou chvíli nás někdo zval, ať nakoupíme u něho v obchodě. 

Procházka po pobřeží

Protože jsme věděly, že musíme očekávat brzký západ slunce (asi v půl sedmé, což je v takovém letním počasí pro nás nezvyklé), vydaly jsme se na zpáteční cestu. V naší neturistické oblasti jsme se ještě zastavily na večeři, daly jsme si různé druhy quesadilly a znovu nad jídelním lístkem litovaly, že s sebou nemáme slovník. K pití nabízeli jen coca-colu a dvě nám neznáme věci – jamaica a horchata. Samozřejmě jsme to ochutnaly a zjistily jsme, že jamaica je sladká limonáda z květu ibišku (to jsme teda zjistily až doma na internetu) a horchata je ještě sladší limonáda, která vypadá i chutná spíš mléčně, protože je z rýže. Doma jsme se šly na chvíli natáhnout a pustily jsme se do sepisování zážitků. Bohužel po nějaké době přestal fungovat internet.

Quesadillas, jamaica a horchata. Speciálně nám taky přinesli nepálivou omáčku

Rodrigo nám předtím říkal, že kolem desáté večer s nějakýma lidma půjdou někam ven a zval nás, že jestli chceme jít taky, tak máme napsat. V půl desáté Lenka prohlásila, že když nám nejde internet, můžeme „convivir“ (což je španělské slovo pro společenský život). Napsaly jsme teda Rodrigovi, že se přidáme, ať nám dá vědět. V deset se Lenka osprchovala a převlékla se do pyžama. V půl jedenácté už po několikáté usnula nad knížkou a potom prohlásila, že už to nevydrží, ale jestli Rodrigo napíše, že ji mám vzbudit. Zatím nenapsal.

První noc v Mexiku

Přesto, že jsme si na internetu přečetly zajímavý článek o tom, co se dá během přestupu na JFK letišti v New Yorku stihnout (The 5 Hour JFK Layover into Manhattan Success Story), rozhodly jsme se zůstat na letišti a nepodnikat cestu na Manhattan. Přece jenom New York nebyl cílem naší cesty, tak jsme tyto ambice neměly. Poté, co jsme si ráno odbavily kufr, projely se vláčkem po různých terminálech a poseděly si na terminálu 5 u zásuvek a internetu, jsme se odebraly k odbavení na náš terminál č. 8. Doufaly jsme, že za bezpečnostní kontrolou to bude vypadat lépe než před ní. Našly jsme tam McDonald’s a daly jsme si dohromady jedno jídlo, abychom se z toho jakž takž najedly a zároveň to nebylo moc drahé. Zbytek času jsme čekaly u naší brány.

Mekáč - nejlevnější jídlo na letišti

Náš poslední let, z New Yorku do mexického Cancúnu, trval asi 4 hodiny. Těšila jsem se, že si v letadle zase trochu zdřímnu, ale nečekala jsem, že když usnu, už se téměř neprobudím. Katka mě naštěstí vzbudila, když nám nabízeli malé občerstvení (jinak by mi nic nedali!) a před příletem převzala pro nás obě imigrační dotazník, který bylo potřeba vyplnit. Já jsem se probudila až těsně před přistáním a společně s ní jsem na posledních kilometrech sledovala, jak vypadá Mexiko z výšky.

Po vystoupení v Cancúnu nás opět čekala fronta na celní kontrole, asi jako v New Yorku. Druhá kontrola spočívala v otázkách, jestli s sebou máme cigarety nebo alkohol a u třetí kontroly se nás nějaký pán ptal, jestli s sebou máme jídlo. Řekly jsme, že jenom nějaký toast na svačinu. To by samo o sobě nevadilo, kdybychom nemusely přiznat, že v toastu je i trochu masa. Posunkem nám naznačil, že ho máme vyhodit do koše a můžeme jít. No tak to ne! Jak ho to mohlo napadnout, že bychom to vyhodily? „Dobře, já ho sním hned teď,“ řekla jsem a zakousla jsem se do posledního kousku toastu. Pán vypadal, že tohle tu ještě nezažil, pobaveně se znovu zeptal, odkud že jsme, a pustil nás dál. (Ještě, že takovouhle kontrolu nedělali na letišti v New Yorku.)

Největší překvapení ale přišlo až s výstupem z letiště. Když jsme prošly dveřmi ven, jaksi intuitivně jsme čekaly větší zimu. Bylo už po setmění. Ale dýchlo na nás teplo. Na ulici hrála hudba, prodávaly se suvenýry, nabízeli se různí taxikáři a ulice před letištěm prostě žila. Takže je to fakt pravda. Dorazily jsme na jih, kde je prázdninové počasí celoročně. Ne že bychom to nevěděly, ale je rozdíl vědět to a zažít to.

Protože už bylo moc pozdě stihnout poslední trajekt na Cozumel, měly jsme v plánu dojet do Playa del Carmen a tam přespat u couchsurferky Janet. Koupily jsme si lístky a nastoupily do autobusu ADO, kterým jsme dojely na autobusové nádraží v Playa del Carmen. Rovnou jsme vyzkoušely jeden místní paradox – přestože venku je vedro k zalknutí, v autobuse chladí vzduch klimatizace na takovou teplotu, že se hodí mít dlouhé kalhoty a mikinu. V Playa del Carmen nás sice nečekala Janet, ale sotva jsme dojely a zavolaly jí, řekla, že pro nás někoho pošle. A skutečně za pár minut dojel její kamarád Nestor, který nás i s kufry naložil do auta a zavezl nás k Janet. Byl to zhruba takový couchsurferský baráček, jako jsme kdysi zažili v Izraeli u Ester. Půl dvanácté večer, otevřené dveře, hned za dveřmi gauč a na něm 4 lidi, kteří se koukali na televizi. Občas přišel někdo další. Nepodařilo se nám zcela pochopit, kdo z těch lidí tady bydlí a kdo je tu jen na návštěvě. Prostě “ciťte se tu jako doma”. Janet nám nabídla sprchu a připravenou matraci, na kterou jsme brzy zalehly. Nepochopily jsme, jestli to, čím je matrace pokrytá, je prostěradlo nebo peřina, ale bylo takové horko, že jsme to prohlásily za prostěradlo a lehly jsme si na to. Janet nám ještě přinesla větrák, ať nám je líp, ale protože za něho nejsme zvyklé, nechaly jsme ho na noc vypnutý. Každopádně bylo úplně skvělé přijet do naprosto cizí země a někoho tu mít – lidi, kteří se o nás postarali, přestože nás nikdy předtím neviděli.

Naše první mexické útočiště

Ráno (tím myslím, až jsme se vzbudily) za námi přišla jedna z našich hostitelek. Byla v kraťasech a tílku a s vážnou tváří pravila, že má pro nás špatnou zprávu. „Je zima.“ „Co to znamená? Třeba 20 stupňů?“ ptaly jsme se. „Tak to ne, ale možná 25.“ (Když jsme odjížděly ze Zábřeha, bylo tam mínus 10, v New Yorku mírně sněžilo.)

Opravdu byla zima. Takže nepůjdeme na pláž. Jedna Mexičanka otevřela dveře ven, dovnitř foukl vítr a ona se dokonce oblékla do skoro zimní bundičky. Naši tři kamarádi zůstali v krátkém oblečení a šli s námi na snídani. Seděli jsme na zahrádce a poprvé ochutnávali pravé mexické jídlo. Po návratu si ale i oni přioblékli svetříky. Jenom my, Evropanky, jsme zůstaly v tričkách s krátkými rukávy.

K snídani jsme si daly omeletu se salámem chorizo a rančerská vejce (huevos rancheros). K tomu byla na každém talíři ještě jakási pasta z fazolí a smažené banány. A navíc jsme ještě dostaly mističku melounu, pomerančový džus (z opravdových pomerančů) a plechový hrnek s kávou (café de olla - ke kávě, jak je známá u nás, to mělo dost daleko). Naši hostitelé nám dali ochutnat i z jejich jídel - třeba nopál, který chutnal jako naložená paprika nebo tak něco (ale později jsme zjistily, že je to vlastně kaktus), a chilaquiles, což jsou zapečené tortilla chipsy s omáčkou a vajíčky. Zajímavá byla hlavně ta s omáčkou mole, ve které byla čokoláda a chili. Prostě snídaně byla autentická a pořádná a vzhledem k tomu, že jsme dosnídali asi tak ve čtvrt na dvanáct, tak nám to skoro stačilo i jako oběd.

Takhle se pije kafe v Mexiku

Naše parta

Po snídani jsme se přesunuli zpátky do domu našich hostitelů a domluvili jsme se, že nás zavezou do města a než nasedneme na trajekt, tak si ještě trochu projdeme hlavní ulici, pátou avenidu. Bylo vidět, jak se blíž k pláži město úplně změnilo. Široká pěší zóna, všude obchody a turisté. Všichni na nás pokřikovali a něco nám nabízeli. Úplně klasické letní přímořské turistické centrum, akorát tady je to zřejmě celoročně. Hned nám bylo jasné, že opravdu ten nejmenší problém, co tady budeme řešit, bude jak sehnat klobouk, osušku nebo nové plavky. To všechno se tu prodávalo v každém druhém obchodě se suvenýry. Než jsme došli ke stánku, kde se prodávaly lístky na trajekt na Cozumel, nejmíň desetkrát nám je někdo nabídl. Zjistily jsme, že trajekt nám jede ve dvě, což bylo asi za hodinu, takže jsme vyrazily zpět na hlavní třídu. Cestou jsme potkaly nějaké dvě kamarádky našich hostitelek. Svorně si postěžovaly, že když je takhle zima a nedá se jít na pláž, tak v Playa del Carmen vlastně není co dělat.

Zima v Playa del Carmen

Potom jsme došly na malé náměstíčko s mnoha lidmi vzhlížejícími ke kovovému stožáru. Právě tam totiž začínalo vystoupení “voladores”, létajících lidí. Jde o zajímavý indiánský rituál, který má náboženské kořeny v předkolumbovské době - o tom ale naše Mexičanky nic nevěděly, tady v Playa dal Carmen je prý tohle vystoupení každý den. Na vrcholu kovového stožáru byl čtvercový kovový rám, kde seděli a točili se s ním jako na kolotoči čtyři chlapi v barevných krojích a s barevnými stuhami na hlavě. Dole další tří hráli na píšťalku a na bubínek. Jeden z nich potom vylezl za ostatními na stožár a druzí dva začali vybírat peníze. Vypadalo to, že dokud nevyberou dost peněz, žádné vystoupení nebude. A pak to konečně začalo. Čtyři muži nahoře současně skočili dolů, byli přivázaní každý na jednom laně, které bylo nahoře na stožáru precizně namotané - svým skokem stožár roztočili a jejich lana se postupně odmotávala a tím pádem prodlužovala, takže létali kolem stožáru hlavou dolů v kruzích, dokud nebyli až na zemi. Bylo to skvělé, ani nás nenapadlo, že tenhle rituál, o kterém jsme před cestou do Mexika slyšely, tady hned první den uvidíme na vlastní oči. 

Voladores

Pak už byl čas jít, holky se s námi rozloučily, vzaly jsme si z auta naše zavazadla a vyrazily jsme na trajekt. Měly jsme už vyhlídnutý stánek společnosti, která nabízela nejlevnější lístky, jen za 70 pesos. Takže jsme řekly, že chceme dva lístky, ale k našemu překvapení po nás najednou chtěli přes 300 pesos. Cože? Vysvětlili nám, že cena, kterou se tak hrdě chlubili na velké ceduli před stánkem, je cena pro místní rezidenty a ne pro nás. Hm, co teď? Jelikož jsme měly u sebe kufr a trajekt odjížděl za pár minut, neměly jsme čas zjišťovat, jestli to nemají jinde levnější. Nejlevnější to máme my, ujišťovali nás. A ještě levnější to bude, když si koupíte zpáteční lístek. Jet zpátky jsme sice nepotřebovaly, ale nakonec nás přesvědčili, když nám řekli, že ho můžeme využít kdykoli během šesti měsíců. Za tu dobu sem určitě ještě někdy pojedeme vzhledem k tomu, že není moc jiných možností, jak se z Cozumelu dostat. Jenže na zpáteční lístek už nemáme dostatek pesos. Kluk za pokladnou nás ujistil, že to nevadí, že berou i dolary. Začaly jsme rychle v hlavně přepočítávat, kolik by to teda mělo stát. On to začal přepočítávat na kalkulačce a řekl nám, že to bude stát 22 dolarů. Takže teď rychle, jak se vlastně přepočítává peso na dolar? Než jsme to stihly, rovnou slevil na cenu 17 dolarů, přičemž nám neopomněl vysvětlit, že nám to prodává pod cenou. Doteď nevíme, jestli na nás byl fakt hodnej, a nebo jestli nás ošidil. No, nejmíň jednou s jeho společností ještě pojedeme. I když asi po zážitku z plavby budeme muset trochu přehodnotit naše včerejší plány na to, že bychom zpátky domů místo letadlem pluly lodí přes Atlantik.

Sedly jsme si samozřejmě na sedadla na boku, abychom měly co nejlepší výhled. Sedačky byly trochu mokré. Brzy jsme pochopily, proč. Foukal vítr a na moři se dělaly vlny. Velké vlny, po kterých naše lodička stoupala a zase klesala. Před námi seděli tři kluci, kteří při každé větší vlně křičeli nadšením či zděšením a po první polovině plavby se přesunuli na bezpečnější sedadla uprostřed. Palubou se potácela uniformovaná slečna, držela se zábradlí a snažila se dostat ke všem cestujícím, aby jim mohla nabídnout něco k pití. Těšily jsme se na tu podívanou, až jim to pití ponese, ale k našemu zklamání to přinesla jen v zavřených plechovkách, čili v celku. A v přední části lodi, jako by se jí houpání vůbec netýkalo, vesele vyhrávala lodní kapela a nabízela své CD.

Na lodi trochu foukalo (přijíždíme na Cozumel)

Jak probíhala cesta (aneb zatím máme čas psát úplně o každém detailu)

Před každým cestováním se nervuju, a když letíme přes půl světa a čekají nás 3 navazující avšak ne přestupní lety, nijak mi to klidu nepřidá.

V pátek brzy ráno jsme vstali, naposled s rodiči posnídali, pomodlili se a s vírou, že jsme v Boží ruce, nás naši posadili na Regiojet do Prahy. Cesta do Prahy byla bez problémů, žádná překážka na cestě. V Praze jsme se dostali Aeroexpressem až na letiště a hned po poslední úpravě zavazadel, která spočívala především v obalení našeho naducaného kufru zbytkem kuchyňské folie (opravdu jen zbytkem), jsme šly dát odbavit zavazadlo a prošli jsme bezpečnostní kontrolou. Času jsme měly tak akorát, ale stihly jsme si po projití všemi kontrolami ještě sednout v naší oblíbené zelené čekárně, kterou jsme marně hledali při letu do Izraele, protože jsme byli v jiném terminálu. Tentokrát jsme si tam daly k obědu maminčiny řízky a pak už jsme radši šly k bráně.

Zelené sedačky

Náš první let byl do Norska. Někteří naši spolucestující vypadali tak typicky norsky, že se to nedalo přehlédnout. Když jsme uviděly protisedícího „trola“ – kudrnatého fousatého zrzavého kluka s obnošenou hnědou bundou a vyššími botami, musela jsem se až smát, jak je to hezké, že „ono to skutečně existuje“, ta typicky severská rasa. V Oslu na letišti jsem se pokaždé, když jsme potkali dalšího typického seveřana, ptala Katky, jestli to je zase on nebo tohle je už někdo další. Typických Norů tam bylo spousta, ale toho „trola“ nikdo nepřekonal.

V Oslu jsme měli na přestup 3,5 h, což bylo dobře. Katka se zaregistrovala na automatu na check-in, ale mně se to nepodařilo. Tak jsme šly k přepážce pro odbavení zavazadel, abychom to nějak vyřešily. Nutno ještě před pokračováním příběhu podotknout, že těsně předtím jsme z kufru vydělávaly knížku o dějinách Mexika, takže jsme sundaly celou folii, otevřely kufr a zase jsme folii omotaly.

Lenka už potřetí omotává kufr potravinovou fólií

Ukázalo se, že mít dva pasy nemusí být vždycky výhoda. Problém s mým check-inem byl v tom, že jsem naskenovala pas, na který jsem měla koupenou letenku, a ne ten, na který mám zařízenou registraci ESTA do USA. Takže nám hodná paní u přepážky řekla, v čem spočívá problém, načež jsme odešly bokem, abychom opět rozdělaly kufr, vytáhly z něho můj pas a poté už si nechaly udělat úspěšně check-in. Potřetí zafoliovaný kufr jsme odbavily bez problémů, přesto, že měl o kilo víc, než bylo povolené. Stejná (moc hodná) paní nám udělala i odbavení příručních zavazadel. Když jsme naše bágly hodily na pás, měly kolem 8 kg, čili „caajk“. Váha příručních zavazadel do letadla se samozřejmě počítala i s „kabelkami“, které jsme měly bokem, a ve kterých jsme měly spoustu elektroniky, včetně cca 2kg notebooku, ale naštěstí nad tím paní mávla rukou, že to ani nemusíme vážit. Tak jsme zase úspěšně prošly do letadla i se všemi svačinami z domu. Tvarohový koláč jsme si daly ještě na letišti a pokračovaly jsme k bezpečnostní kontrole. Stejně jako na předchozích letech jsme prošly i s 200ml pitíčkem (hranatého tvaru, jinak by to asi scannery rozeznaly jako tekutinu) a externím diskem v batohu.

Svačíme na letišti v Oslu

Letadlo z Osla do New Yorku odletělo asi o hodinu později, než bylo v plánu, a už tu hodinu, co jsme v něm seděly, jsem prospala. Jedno jídlo, které jsme měly objednané, nám skutečně přinesli, a zjistily jsme, že z poloviny porce se dá docela v pohodě najíst. V letadle byly i obrazovky, kde se dal sledovat let a koukat na filmy. Půlku filmu jsem zvládla (dávám si nižší cíle), ale jinak jsem většinu cesty spala. Vzhledem k tomu, že byla venku tma a zataženo, nebylo až tak na co se dívat z okna. Ale aspoň jsme ten Island a Grónsko, přes které jsme letěly, viděly na mapě na obrazovce. (Chvíli jsme si teda myslely, že z okýnka vidíme grónské pobřeží, ale nakonec se ukázalo, že to bylo jen křídlo letadla.)

Nastupujeme do letadla do NY

Noční New York jsme ovšem spatřily. Neuvěřitelně obrovské město plné světel. Nádhera.

Po přistání nás úplně nezaplavil ten pocit, že konečně jsme v Americe, protože přece jenom New York nebyl cílem naší výpravy. Čekala nás nejobávanější část cesty – noc a den na newyorském letišti. Na internetu jsme četly, že je to jedno z nejhorších letišť na přespání na světě, je tam hluk a vůbec je to hrůza.

Dlouho jsme čekaly ve frontě na pasovou kontrolu, ale prošly jsme, přesto, že bylo zakázané přivézt do USA jakékoliv potraviny, a my jsme s sebou stále ještě měly řízky, buchty a toasty od maminky. Pořád nechápu, jak může výdej kufrů na letišti normálně oficiálně probíhat tak, jak se to děje, že se pustí všechny kufry po pásu a každý si vezme svůj. Tentokrát to bylo ještě horší v tom, že jsme k výdeji zavazadel dorazily, až když už tam dávno všechny kufry byly a pás už byl zastavený. Naštěstí to tedy asi nějak funguje, tak jsme si z těch asi 20 nikým nehlídaných kufrů odebraly ten náš.

Řízky v New Yorku!

Po odebrání kufru jsme směřovaly pořád k východu, dokud se zase nezačaly objevovat cedule na odjezdy. Tak jsme už na třetím letišti (Praha, Oslo, New York) stály pod cedulí „departures“. O American Airlines, se kterými jsme měly letět do Cancúnu, tam ale nic nepsali, tak se Katka šla porozhlédnout kolem. Zjistila, že jsme v terminálu 1 a American Airlines mají odlety v terminálu 8. A že se tam jede vláčkem. Tak jsme se projely vláčkem do našeho terminálu a udělaly si check-in. Navzdory tomu, co se kde píše, jsme shledaly letiště (konkrétně tento terminál) velmi klidným, útulným místem, kde půjde v pohodě přespat. Do pozadí hrála tichá hudba, hlášení o zákazu kouření byla také potichu, nebylo tam „mrtvo“, stále někdo procházel, ale vůbec to nerušilo. Chyběly tam sice jakékoliv sedačky, ale zato na kdejakém místě někdo spal na zemi. Jedno místečko jsme si našly, vytáhly jsme deky a rozhodly jsme se, že se budeme střídat – jedna vždycky bude spát a druhá bdít. Mně se teda při první hlídce bdění moc nedařilo, a když to viděli hodní sekuriťáci, co šli kolem, říkali mi, že když vidí, jak u toho filmu usínám, ať si radši schovám notebook, ať mi ho někdo nevezme. Tak jsme se s Katkou vystřídaly, ona se podívala na film a já se prospala, a pak zase naopak. Zaměstnanci letiště nás nevyhazovali, usmívali se na nás a přáli nám dobré ráno. Nemůžeme si vůbec stěžovat a napíšeme nějakou pozitivní referenci na http://www.sleepinginairports.net/, ať se JFK trochu zlepší reputace. Kromě toho, že podlaha je trochu tvrdá a studená, se tu dá přespat v pohodě. No, se spacákem by to bylo lepší, ale ten zase tolik váží, že se úplně v pohodě spokojíme s dekou :-)

naše nocležiště v terminálu 8

Co nás zatím v New Yorku (no jo, jen na letišti) zaujalo: Při přecházení na přechodu nesvítila na semaforu nikdy zelená. Místo ní tam byl jen bílý panáček. A když blikala červená s odpočtem, neodpočítávaly se vteřiny do konce červené, ale do začátku červené. To nás překvapilo, člověk by si tak nějak myslel, že semafory jsou všude na světě stejné nebo aspoň hodně podobné. A také je zajímavé, že když jdete třeba od terminálu k vlaku dlouhou spojovací chodbou, je tam vždycky tepleji než v halách.

letištní vláček, letadla a východ slunce (za rohem)

Letiště v největším americkém městě na první pohled vypadá velké – když musíte až na 8. terminál. Ale jednak je tu těch terminálů ve skutečnosti jen 6, jednak jsou fakt malinkaté. Naše představa, že tam najdeme obchody, restaurace a hlavně spoustu nějakých křesílek se bohužel nepotvrdila. Tedy, alespoň v zóně, kam se dostanete před bezpečnostní kontrolou. Co je za ní, to zjistíme až za pár hodin. Ale naštěstí na terminálu 5 je zdarma wi-fi a také celkem dost přístupných zásuvek, takže tam právě teď sedíme, než se vrátíme zase na náš terminál 8.

Jak se "lehce" sbalit do teplých krajin

O vánočních prázdninách bylo jasné, že do Mexika poletíme na konci ledna. Byl tedy nejvyšší čas koupit letenky. Samozřejmě ty nejlevnější, jaké se dají sehnat. Po prozkoumání možností jsme zavrhly ty úplně nejšílenější nízkonákladové spoje s několika přestupy a rozhodly jsme se zkusit Norwegian - suverénně nejlevnější možnost, jak se dostat z Evropy na americký kontinent. V tomto případě se jednalo o linku z Osla do New Yorku – takže stačilo jen dokoupit spoj z Prahy do Osla a z New Yorku do Cancúnu a bylo to.

Norwegian nabízel na 27. ledna letenku za pouhých 115 eur – tarif Low fare. Jeho nevýhodou je, že si nemůžete vybrat místo, kde budete sedět, nedostanete na palubě žádné jídlo a především, nesmíte mít s sebou žádné zavazadlo kromě příručního o maximální hmotnosti 10 kg. No, není nic jednoduššího než si místo toho koupit letenku v tarifu Low fare +, kde všechny tyto služby nechybí. Jenže Low fare + je o 70 eur dražší. Jasně, cena 185 eur za letenku přes Atlantik je pořád super. Ale vždyť se ta původní cena skoro zdvojnásobí! Proto přišla Lenka s šíleným nápadem – nestačil by nám dohromady jen jeden kufr? Vlastně by každá z nás mohla mít s sebou 20 kg věcí, to není málo. Zvlášť, kdy vezmeme v úvahu, že jedeme do tropů, kam si budeme brát jenom samé kraťasy a lehká trička. Za kufr navíc neušetříme jen v tom jednom letadle, ale i ve dvou dalších spojích.

Jeden, nebo dva kufry? To bylo dilema, které bylo nutné vyřešit hned, protože ceny letenek mohly stoupnout každý den. Přestože jsme druhý den vyráželi brzo ráno na čtyřdenní silvestrovský pobyt, Lenka se místo chystání šla cvičně sbalit do Mexika – musely jsme zjistit, jestli jsou naše odhady reálné. Výsledek ovšem nebyl zrovna objevný. Ukázalo se, že je to tak na hraně. Ale výzva byla přijata. Rozhodly jsme se, že to riskneme.

Ve středu jsem přijela z Hradce do Zábřeha a přivezla si 38 kg věcí, ze kterých bylo nutné udělat výběr pouhých 20 kg, které si vezmu s sebou. Naštěstí jsem k Vánocům dostala závěsnou cestovatelskou váhu, takže jsme vážily ostošest. Rodrigo nám na náš dotaz, jestli si s sebou potřebujeme vzít něco speciálního, napsal, že budeme bydlet kousek od pláže, takže rozhodně plavky a spoustu knížek. Udělaly jsme si hromádku knížek, které bychom si chtěly přečíst, ale zjistily jsme, že v podstatě žádná z nich není zábavná plážová beletrie. Snad kromě knížky Jak se mají Mayové, jenže tu jsem já už měla přečtenou, takže by bylo neefektivní ji brát s sebou. Maminka se nám snažila najít doma nějakou dobrou beletrii, kterou jsme ještě nečetly, ale úplně úspěšná v tom nebyla. Zbytek odpoledne strávila tím, že vařila, smažila a pekla, abychom měly na té dlouhé cestě co jíst, když jsme si na ten nejdelší let objednaly jídlo jenom pro jednu.

Když jsme si jakž takž sbalily věci, které bychom si určitě chtěly vzít s sebou, a naskládaly okolo do několika front hromádky věcí, které si taky chceme vzít, ale jsme ještě ochotny to zvážit, nastala chvíle pravdy. Váha ukázala, že nejenže se z fronty nedostane na řadu nic, ale budeme muset ubrat i několik kilo věcí z toho nejnutnějšího.

S hrůzou jsem probrala svá dvě kila oblečení ve frontě. Tak úplně jsem asi nepočítala s tím, že si doopravdy nebudu moct nic z toho vzít. Nedalo by se ještě něco z toho zachránit? Možná jedny tříčtvrťáky, kdybych si je vzala na sebe pod dlouhé kalhoty. A taky bych si na sebe mohla vzít dvě trička. Pak jsem probrala svou hromadu už sbaleného oblečení. Po chvíli přezkumu se mi podařilo z ní vyndat jedno tílko a dvoje ponožky.

Ze společných věcí se nám podařilo vyřadit 7 pastelek, 3 fixy, 2 omalovánky s krtečkem, 4 sáčky českých bonbónů a 3 sady kartiček čísel od 1 do 10. Spousta dalších výukových materiálů, které jsme chtěly vzít, se ani nikdy do kufru nedostala, takže jsme je nemusely vyřazovat.

Přišly jsme na to, že máme s sebou každá sprcháč i šampón. To přece není potřeba, můžeme vzít jen jeden dohromady. Úspora činila asi 100 g, protože jsme s sebou samozřejmě braly jen malé cestovní lahvičky. Lenka pak tvrdila, že nám stačí společně jen jeden kartáč na vlasy. Namítla jsem, že by nás to mohlo ráno zdržovat, když budeme společně spěchat do školy. Lenka mi vysvětlila, že ona se učeše fakt rychle, a rovnou mi předvedla učesání za 20 vteřin. Uznala jsem, že to bych snad vydržela, takže jeden kartáč jsme vyřadily.

Náš předpoklad, že do Mexika toho nebudeme tolik potřebovat, protože budeme brát jen oblečení malé váhy a rozměru, se ukázal jako chybný. Ať už totiž jedete do tepla nebo do zimy, berete s sebou věci jako notebook, mobil, elektronickou čtečku, externí disk, foťák. A k většině z nich navíc ještě musíte vzít i nabíječku. Ty věci váží úplně stejně v Mexiku i na Aljašce.

Oblečení vlastně každá z nás měla v batohu jen asi 4 kila. Takže, ať jsme se snažily, jak jsme chtěly, nemohly jsme omezením oblečení dosáhnout požadované úspory. Přišla chvíle, kdy jsme si musely přiznat, že v oblečení to není. Že tu velkou váhu způsobují asi jiné věci, které by bylo potřeba omezit. Především se to týkalo knížek. Jenže, nevzít si do Mexika knížku o dějinách Mexika, dva knižní průvodce a španělský slovník, což jsme všechno dostaly speciálně k tomuto účelu? Fakt hloupé. (Bohužel, několik jiných dárků, co jsme dostaly na cestu, jsme přesto musely nakonec s těžkým srdcem vyřadit. Ani ta slivovice tam nezůstala.)

Největší diskuze se ovšem týkaly našich dvou knižních obrů, jichž jsme se odmítly vzdát. Já jsem si s sebou nabalila knížku Gödel, Escher, Bach a Lenka Bibli Slovo na cestu s výkladovými poznámkami, kterou dostala k Vánocům. Každá z nich vážila zhruba kilo a půl. Ale kde jinde budeme mít v životě čas tyto bichle přečíst, než právě v Mexiku na pláži?

Několikrát v průběhu večera vypadala situace zoufale. Vždycky, když už se chvilku zdálo, že nám to skoro vychází, jsme si všimly, že jsme ještě něco zapomněly zvážit. Nějakou drobnost, jako třeba Lenčin notebook. A to samozřejmě nemluvím o tom, že v ideálním případě jsme chtěly do zavazadel nacpat i spoustu koláčů, toastů a řízků, protože cesta měla trvat skoro tři dny.

Rodiče nás pobaveně sledovali, dávali nám dobré rady a několikrát se dokonce nabídli, že nám to další zavazadlo zaplatí. To jsme samozřejmě hrdě odmítly – nešlo přece už dávno o nějakou tisícovku za zavazadlo, ale o princip. Snad jsme schopné sbalit se nalehko, ne? Maminka zatím zjistila, kolik by stálo poslat nám naše dvě knížky poštou. Asi 4000 Kč, čili nejméně dvojnásobek ceny zavazadla.

Vyzkoušela jsem si svůj zítřejší cestovatelský outfit. Vše, co se nevlezlo do váhy, jsem musela dát na sebe, jinak o to přijdu. Když jsem se rodičům předvedla ve třech tričkách, třech svetřících, mikině a bundě, s šálou kolem krku a s hlavou ozdobenou šátkem a kloboukem, k mému překvapení mi řekli, že je to v pohodě, že takhle klidně zítra můžu jet, že vypadám jen jako taková mírně výstřední cestovatelka.

Ten šátek a klobouk jsem nakonec radši nechala v batohu :)