Loučení s Cozumelem

Pomalu se blížil čas našeho odjezdu z ostrova. V pátek 9.6. Katka poslední den učila ve škole Montessori, v sobotu 10.6. jsme se stěhovaly ze školního bytu k pastorce anglického sboru Albě, v neděli 11.6. večer přijela za námi na Cozumel Julča a čekalo nás posledních pár dní na ostrově. S Julčou jsme chtěly stihnout ty nejlepší věci, jako třeba šnorchlovací tour na 3 nejkrásnější místa v okolí a potápění. Ve čtvrtek večer jsme potom měly naplánovaný odjezd z Cozumelu s tím, že všechny tři společně ještě procestujeme zajímavá místa na Yucatanském poloostrově, ve státu Chiapas a ve městě Oaxaca.  Ke konci cesty jižním Mexikem jsme naplánovaly asi týdenní dobrovolnický pobyt v česko-švýcarské misijní stanici ve vesnici Triunfo. Po procestování Mexika máme v plánu přeletět z Cancúnu do Vancouveru v Kanadě ke kamarádce Dorotě, potom přejet nejspíš půjčeným autem z Kanady do Montany v USA, kde strávíme asi 14 dní u další známé Jenny, a nakonec už jet doletět zpět do Evropy a domů.

Kdybychom odjížděly z Cozumelu po prvních 3 měsících, nebylo by to tak náročné. Ale za poslední měsíc a půl jsme se s některými lidmi skutečně sblížily, a tak loučení nebylo jednoduché.

V pátek se Katka loučila ve škole, což proběhlo celkem hezky. Jedna třída školky dokonce Katce nachystala dort na rozloučenou, který si společně v hodinách snědli.

Potom jsme měly v plánu rozloučit se v sobotu večer před odjezdem ve sboru Buen pastor, kde jsme zároveň prezentovaly Českou republiku na tzv. Českém večeru. V neděli po shromáždění jsme plánovaly rozloučit se ve sboru Príncipe de paz. Nakonec se nám loučení ještě o dva dny protáhlo, protože v pondělí jsme samozřejmě jely ještě na návštěvu k Lópezům a z Príncipe de paz nás pozvali na úterý na Mexický večer. 

V sobotu jsme se musely vystěhovat z bytu, takže jsme se sbalily, uklidily byt a rozloučily se s ředitelkou Montessori školy. Tam proběhlo loučení stroze a bez emocí. Potom jsme se přestěhovaly k Albě, která nás uvítala ve svém nádherném domě společným obědem. Odpoledne jsme si šly naposledy zašnorchlovat k domu prezidenta a po návratu jsme začaly vařit na večer. Hodně lidí nám říkalo, že na Český večer do sboru Buen Pastor přijde, takže jsme uvařily ovocné knedlíky ze vší zbylé mouky, což bylo asi kilo a půl a vydalo to zhruba na 120 knedlíků. Jen jsme kvůli tomu nestihly mládežnické shromáždění. Ale dojely jsme do sboru akorát, když jsme měly začínat s prezentací Česka. Bylo tam víc lidí než poprvé, když jsme měly stejnou prezentaci pod názvem „Noche de café“ ve sboru Príncipe de paz. Ale knedlíky na konci stačily, dokonce ještě zbyly. Jen jsme neměly dost cukru a smetany, takže přídavky byly bez nich. Myslím, že nejen knedlíky, ale i prezentace se lidem líbila. To byl náš poslední večer ve sboru, kde jsme se cítily skoro jako doma. 

My tři s Albou před jejím domem

Ve sboru Príncipe de paz jsme šly na poslední shromáždění v neděli 11. 6. Potřebovala jsem tam být o půl hodiny dřív (v 17.30), protože ve chvalách měl zpívat sbor, se kterým jsem několik týdnů chvály nacvičovala. Když jsem dorazila asi 2 minuty po půl, bylo ještě zamčeno, ale naštěstí mi otevřeli a pastor už chystal mikrofony a aparaturu. Zkusili jsme si ještě aspoň s hudebníky 3 první chvály, sbor dorazil až na 6 a hlavně se ten den předávaly odměny Misioneritám (takový Royal pro holky), takže většina zpěvaček ještě chystala různé věci k tomu. Takže to bylo opravdu speciální shromáždění. Na začátku slavnostně nastoupily všechny Misionerity s vlajkami, skládaly se sliby vlajkám (mexické, misioneritské a křesťanské) a zpívaly se různé hymny. Potom byly chvály, které jsem vedla společně se sborem a s pastorkou. Následovalo kázání zaměřené na vedení dětí ke Kristu a úplně na konci shromáždění se předávaly Misioneritám speciální odměny za to, čeho na svých setkáních dosáhly. Konec jsme už nevnímaly plně, protože za námi dorazila Julča, se kterou jsme si samozřejmě měly spoustu co říct. Po skončení jsme jako obvykle ještě zůstaly, poseděly a daly si quesadilly. Nakonec jsme pastorově rodině předaly dárky na rozloučenou a Alba pro nás přijela, aby nás vzala autem zpátky k sobě domů.

Skládání slibů vlajkám

Zpívání chval se sborem

V pondělí jsme se loučily s Lópezovými. Měly jsme přijet až v 8 večer a na programu bylo závěrečné zkoušení Emy z angličtiny a potom hra Rummi až do roztrhání těla, jak prohlásila Came. Dohoda byla, že kdo vydrží a neusne, spočítá potom body. Ale po pondělní celodenní cestě kolem ostrova na kolech jsme nebyly schopné k Lópezům  dorazit dřív než ve tři čtvrtě na devět. Vůbec to ale myslím nevadilo. Dohodli jsme se, že závěrečnou zkoušku z angličtiny si pro Emy připraví Julča, která za námi dorazila a která neumí španělsky, takže bude objektivnější. Poté, co Emy složila zkoušku, daly jsme jí i mladšímu Misaelovi za jejich angličtinu (a španělštinu) diplomy. Pak jsme si všichni společně dali večeři, i s kamarády Danielem a Fernandem a Lópezovic příbuznými (Isaího sestra Neyma s manželem), kteří taky ten den dorazili, aby se s námi rozloučili. V hovoru jsme se dostali k nečekaně komplikovaným věcem, jako třeba jestli máme v Česku internet přes optická vlákna nebo kolik GB internetu máme, a na Katčinu odpověď, že není technik, ale učitelka dějepisu, vymyslel Daniel řadu otázek ohledně evropské historie, Římské říše a podobně. Taky nás překvapilo, že se nás ptali třeba na české překlady Bible nebo na to, z jaké denominace vlastně jsme. Tak jsme jim povyprávěly něco o vzniku naší církve a sboru v Zábřehu. Říkaly jsme si, že asi ještě rychle před odjezdem si o nás chtěli něco zjistit :-) Jako překvapení jsme na rozloučenou dostaly dort. Na Rummi ten den nedošlo.

O půl dvanácté jsme odjížděly šťastné a dosyta rozloučené. To, co jsme si nedokázali na rozloučenou říct , jsme si pak ještě napsali. Musím říct, že jestli mi někdo z Cozumelu bude chybět, bude to právě tahle legrační rodinka. Jak jsme si s Katkou vždycky říkaly, přátel jsme tu měly víc, ale jenom jedna rodina nás zvala, ať si s nimi zahrajeme Rummi. Mimochodem, velmi dobře jsme se s nimi dorozuměly pravděpodobně i díky malému Misaelovi, který špatně vyslovuje a hůř i rozumí. Díky tomu je celý zbytek rodiny včetně desetileté Emy zvyklý mluvit pomalu, jasně a názorně. Když na nás mluví stejně jako na Misaela, v pohodě se s nimi domluvíme. U Lópezů jsme se opravdu cítily jako doma. 

Poslední rozlučková párty proběhla v úterý večer, kdy jsme byly pozvané na Mexický večer do sboru Príncipe de paz. Yessenia nám napsala, že máme přijít v 19.40. Nějak jsme nepobraly, proč nám najednou píše tak přesný čas, když normálně všechno u nich ve sboru začíná tak o půl hodiny později, než se řekne. Dovtípily jsme se, že Mexičanům asi napsala 19.00 a nám 19.40. Nevěděly jsme přesně, co se chystá, ale radši jsme se snažily dorazit včas. Přišly jsme v 19.50 a skoro nikdo tam ještě nebyl, jídlo nebylo hotové a tak, takže jsme stejně ještě čekaly, než se začalo. Vlastně doteď přesně nevíme, jestli to mínili jako rozlučku s námi nebo jenom dělali Mexický večer a nás na to na rozloučenou pozvali. Každopádně tedy to probíhalo jako klasická oslava u nich ve sboru: dali jsme si jídlo, tentokrát tedy různé typicky mexické speciality, pokecali jsme si a bylo to. Když začali lidé odcházet, říkaly jsme si, že se taky rozloučíme s přáteli a pomalu půjdeme. Yesenia nám ještě požehnala před cestou, několikrát jsme se s různými skupinami kamarádů vyfotily a chystaly jsme se, že pojedeme. Měly jsme tam kola, ale pastorka nám nabídla, že nás vezmou autem. Ale co s koly? No ty přece naložíme na korbu, ne? A vzhledem k tomu, že jsme se všechny chtěly projet na korbě, šly jsme do toho. Francisco nám naložil kola, já, Katka, Julča a Yesita jsme sedly na korbu, dalších 5 lidí dovnitř a jeli jsme. Nejdřív jsme myslely, že jsme špatně vysvětlily, kde teď bydlíme, když jsme vyrazili úplně na druhou stranu, ale nakonec se z toho vyklubala projížďka směrem k severní části ostrova se zastávkou a společným focením v přístavu. Potom jsme se projeli po nábřeží a nakonec nás vzali k Albě. Doma už jsme jen zalezly do postelí.

Mexický večer

Julča, Lenka, Katka, Francisco, Yamin a Mariana

Jízda na korbě

Poslední společné foto z večerní procházky po přístavu

Jsem moc vděčná za všechny přátele, které jsme na Cozumelu potkaly, vůbec si náš pobyt tam bez nich nedovedu představit. Bylo fajn, že jsme se mohly se všemi rozloučit a vyrazit zase na další cestu.