Čtyři dny na Cozumelu - od naší zvláštní zpravodajky Julči

V neděli 11.6. jsem vystoupila v Cancúnu na letišti a během pár vteřin jsem já i moje věci byla navlhlá. To byl můj první dojem, vedro a vlhko. Holky už mi předem vše vysvětlily, takže nebyl problém najít autobus do Playa del Carmen ani navazující trajekt na Cozumel. Pak už zbývalo jen asi 20 minut chůze a konečně jsme se setkaly s Katkou a Lenkou v místní církvi. Dřív, když holky odjely do Mexika, pro mě takové setkání vypadalo úplně nereálně, a ejhle, teď tu jsme všechny pohromadě. 

Po skončení shromáždění jsme pak ještě seděly, jedly a povídaly. Teda já jsem spíš jen seděla a jedla a povídání obstarávaly holky. I když se španělštině dá částečně rozumět i bez dlouhého studia, je to jen velmi kusé porozumění, takže mě občas mrzí, že jsem se neučila španělsky a tudíž si moc s místními nepopovídám. Ale pořád je to lepší než v Číně.

Nakonec nás vyzvedla Alba, která nám poskytla ubytování ve svém domě a také veškerý servis kolem. Mohla jsem si poprvé vyzkoušet spaní v hamace. Po chvíli převalování a hledání správné polohy, jsem zvažovala, jestli nemám požádat o pomoc google, abych se dozvěděla, jak si tam správně lehnout, ale nakonec jsem to s hrdostí zamítla, že to přece nemůže být tak těžké. Nakonec se mi povedlo usnout, a možná i díky únavě z dlouhého cestování jsem spala až do rána.

Pondělí

Ráno jsme nejdříve musely zavolat, jestli je dnes možný šnorchlovací výlet na lodi. Ale ten den to nešlo kvůli větru. Takže přišel na řadu náhradní program – cesta kolem ostrova na kolech. Toho jsem se děsila a v koutku duše doufala, že k tomu nedojde. Protože pokud čtete tento blog, víte stejně jako já, jaká kola holky mají. Když jsem to četla z pohodlí domova, přišlo mi to vtipné, ale smích mě přešel, když jsem i já musela usednout na ono pověstné kolo, které nejede ani z kopce bez šlapání.

Vyrážely jsme někdy později dopoledne, takže vedro sice bylo, ale naštěstí bylo celkem oblačno. Nejdříve jsme musely vyzvednout kolo od kamarádky holek. Takže jsme cestou vyzkoušely jízdu na stupátku, kdy jedna normálně jede a druhá stojí vzadu a přidržuje se. Škoda jen, že to stupátko bylo jen jedno, jinak by ta jízda na něm určitě byla příjemnější. Po asi hodině jízdy, teď už na třech kolech, jsme dojely do Sky Reefu, kde jsme chvíli šnorchlovaly a pak si daly drink na baru, kde mají místo židlí houpačky.

Po dalších necelých dvou hodinách jsme dojely na nejjižnější část ostrova, Punta Sur, a také do půlky naší cesty. Až v průběhu cesty jsem se dozvěděla, že to nebude 50-60 km, ale asi 70. Ale to už se nedalo nic dělat. Tady jsme si udělaly krátkou pauzu a opět vyrazily.

Další zastávka byla Chen Rio. Nejdřív jsme se byly podívat, jestli je v laguně krokodýl (upozorňuji, že tam se nekoupe, takže to nebylo nebezpečné), ale žádného jsme bohužel neviděly. A pak jsme si šly zablbnout do vln, i když nám chvíli trvalo se donutit jít se převléct do plavek. Ale stálo to za to.

Docela dlouhý úsek jsme jely proti větru. A to prostě nechceš na tom kole, které nejede. Ono i těch 20 minut než se střídají kola bohatě stačí, aby se člověk vysílil. I když ta další kola taky nebyla žádná výhra. Jedno mělo špatné sedlo, takže z toho bolel zadek a druhé mělo sedlo pro změnu hodně nízko a bolela z toho kolena.

Ale musím říct, že ta cesta kolem pobřeží byla nádherná. Když člověk zrovna nemá oči plné potu, tak může vidět krásné modré moře, sem tam leguána, může naslouchat šumění vln a užívat si vůně moře ve vzduchu.

Domů jsme dorazily něco po sedmé. Já jsem teda měla dost, všechno mě bolelo. Alba pro nás měla nachystanou večeři, tak jsme pojedly a celou dobu tajně doufaly, že nám nabídne na večer odvoz k Lópezům, kde měla proběhnout závěrečná zkouška Emy z angličtiny a zároveň rozloučení. Takže jsme chvíli povídaly o tom, jak jsme unavené, jak se nám už znova na kolo nechce sedat a jak budeme projíždět „psí uličkou“, kde se po vás prý vrhají různí pouliční psi, až nám Alba nakonec odvoz nabídla. I když jsem rodinu Lópezových viděla pouze pár hodin, můžu za sebe říct, že na mě působili velice mile.

Úterý

V úterý už konečně vyšel šnorchlovací výlet na lodi. Díky tomu, že holky znaly někoho, kdo znal někoho, dostaly jsme slevu. Z centra nás odvezlo taxi do přístavu. Celkem nás na lodi bylo asi 9 šnorchlařů a 4 potápěči.

Chvíli trvalo, než jsme vůbec vyjeli a ještě cestou sprchlo, ale pak už bylo celou dobu krásně. Dojeli jsme k prvnímu místu. Nejdřív jsme vysadili potápěče, a tady pro mě nastal trochu problém. Jak loď zastavila a pohupovala se ve vlnách, začalo se mi dělat trochu zle, ale zatím nic kritického. Jen se teda mohli chystat trochu rychleji. Na druhou stranu jsme aspoň měly možnost pozorovat, co vše dělají, abychom se už připravily na další den, kdy to čekalo i nás. Když jsme se tak na ně dívaly, shodly jsme se, že by nám možná i jenom to šnorchlování stačilo. Nakonec došla řada i na nás a mohli jsme vyskákat do moře a začít šnorchlovat. Já teda nemám velké zkušenosti se šnorchlováním u břehu, ale i tak mi přišlo, že jsme najednou viděli jiné ryby a korály, než ty u břehu, což potvrdily i holky. Taky jsme hned při prvním nahlédnutí do vody spatřily želvu.

Druhé šnorchlování proběhlo na Cielu, kde je nádherně modrá a celkem mělká voda, a na dně žije spousta hvězdic, které jsme měli to štěstí vidět. Při druhém vylodění už mi bylo o něco hůř, ale pořád jsem ještě nezvracela, i když jsem k tomu neměla daleko. Ono k lepšímu stavu nepřispívalo ani to, že mi do šnorchlu neustále zatíkala mořská slaná voda.

Před třetím vyloděním jsme si ještě dali svačinu v podobě ovoce, například ananas posypaný sladko-slano-kyselo-ostrým práškem zvaným chamoy, což v mém případě nebyl nejlepší nápad. Pak jsme opět čekali, než se potápěči vyprdolí a mohli jsme jít my. A tady už jsem to nedala. Chvíli jsem sice ještě šnorchlovala, dokonce si i Lenka se mnou vyměnila šnorchl, což bylo pak o dost lepší, ale stejně už jsem nedokázala zabránit tomu, abych potupně vrhla do moře. Ještě nikdy předtím se mi to nestalo, ale jak pak jedna holka podotkla, aspoň jsem nalákala spoustu ryb, které pak oni mohli pozorovat. Po cestě zpět už to naštěstí bylo vše ok.

Původně jsem se měli vrátit někdy brzy odpoledne, takže v plánu bylo odpoledne jít do místní čokoládovny nebo prostě odpočívat, což ale nevyšlo, protože celý výlet trval až do pozdního odpoledne. Na večer jsme byly pozvané na další rozlučku, Mexický večer, v církvi Príncipe de Paz. Jídlo tam bylo super a pak také malá vyjížďka na korbě pastorovic auta byla zážitek.

Středa

Ve středu nastal ten dlouho očekávaný den, kdy jsme se měly jít potápět. Opět to bylo stylem, že holky znaly někoho, kdo znal někoho, kdo nám to dá za výhodnou cenu. Nejdřív jsme musely dojet do přístavu, kam jsme předešlý den dojely taxíky na to šnorchlování. Já s Lenkou jsme se šly převléct do plavek a Katka mezitím hledala našeho instruktora Álvara. Vrátila se s tím, že ho našla, že dochystá loď a můžeme nastoupit a vyrazit. „Myslím ale, že je to Španěl,“ hlásila. „Protože říkal „Vale, vale.“

(Lenčina vsuvka: Álvaro byl skutečně Španěl z Granady a spolu s ním byli na naší lodi ještě 3 další Španělé.  Vyslovovali „th“ tam, kde Mexičané říkají „s“, džus nazývali „zumo“ místo mexického „jugo“ a dokonce používali 2. osobu čísla množného „vosotros“, což také Mexičani nedělají. Zjistily jsme, že už ani španělskou španělštinu neumíme používat. Říkala jsem si, že když to jsou Španělé, měla bych na ně mluvit jejich řečí, tak jsem řekla jednu větu, ve které jsem to "vosotros" skutečně použila. Ale dost dlouho jsem si to rozmýšlela, než jsem to vyslovila.)

Po nástupu na loď jsme nejdříve vyplnily papíry o našem zdravotním stavu. Byly ve španělštině a občas jsme tak tipovaly, co to asi je, ale nakonec z toho vyšlo, že jsme způsobilé k potápění. Poté nastala instruktážní část, která trvala asi hodinu. Álvaro nám vysvětlil, co k čemu slouží, jak se to používá, co nás čeká a co budeme nacvičovat. Byl velice trpělivý a názorný, takže to šlo vše pochopit, i když se nám toho zdálo být hodně a že přece není možné, to všechno zaráz zkoordinovat.

Pak už jsme se začaly chystat a nervozita stoupala, což je asi normální, když máte něco dělat poprvé. Už nasoukat se do neoprenu přineslo první problém a musela jsem si říct o větší, což mě moc nepotěšilo:) Nakonec jsme na sebe všechno navlíkly, neopren, zátěžový pás, ploutve, brýle a vestu s bombou, a mohly jsme vykročit do vody (protože s bombou na zádech se neskáče).

Začínali jsme v malé hloubce. Čekalo nás několik cvičení, hlavně na to, jak si zpátky nasadit regulátor, přes který se dýchá, v případě, že nám vypadne nebo nám ho někdo vyrazí. Takže jsme si ho pod vodou vydělávali a zase nasazovali, napouštěli si vodu do brýlí a pak ji zase vypouštěli (pro mě tohle bylo nejtěžší, protože to je moje noční můra, voda v brýlích), učili se vyrovnávat tlak v uších a nakonec se snažili naučit se pohybovat pod vodou bez zběsilého pohybu rukou. Pod vodou by to mělo fungovat tak, že pokud uděláte hluboký nádech a pak už dýcháte normálně, mělo by vás to vynést kousek nahoru. Pokud několikrát za sebou vydechnete, tak byste naopak měli klesnout. Takže dobří potápěči svůj pohyb ve vodě ovládají hlavně vzduchem v plicích. No, my jsme se tam chvíli motaly, snažily se přijít na to, jak to funguje a pak už přišel signál, že se vynořujeme. Ani jedna jsme neměly pocit, že by nám to už šlo, ale nedalo se nic dělat. Už jsme přejížděli na další místo.

Opět jsme se připravily, „naskákaly“ do vody a šly ke dnu. Musím říct, že ve větší hloubce a taky proto, že už jsme se nemusely snažit udržet na jednom místě, to bylo vše jednodušší. A také k naší radosti fungovala ta dýchací technika.

A pod vodou to bylo úžasné! Najednou to nevidíte pouze z dálky, ale jste přímo tam, u dna, blízko korálům a všem dalším živočichům. Naprostá paráda! Jen jsme se pak shodly, že občas jsme se tak moc snažily se držet všech instrukcí, dělat to správně a sledovat Álvara, že jsme se zapomněly dívat kolem. Ale i tak jsme viděli želvu, humra, holky i velkého rejnoka, a spoustu dalších krásných ryb a podmořských útvarů. Ani se nám nechtělo se vynořit.

Po vynoření následovala pohodička na lodi, s ovocnou svačinou a pitím na horní palubě lodi. Prostě karibská pohoda.

Počítaly jsme s tím, že se budeme potápět dvakrát. Jenže nám Álvaro oznámil, že ta cena, se kterou jsme počítaly, je jen za jednu bombu a za další si budeme muset připlatit. I když nás to moc nepotěšilo, pořád to byla dobrá cena a řekly jsme si, že když už jsme tu, tak do toho půjdeme. Byl to asi nejdražší vzduch, co jsme zatím dýchaly.

Ale stálo to za to. Druhý ponor byl taky naprosto super! Byli s námi i ti Španělé s instruktorem, takže bychom snad mohly i mít fotku z pod vody díky nim, kteří byli vybavení. Byl tam docela silný proud, takže se nedalo moc na nikoho čekat nebo se vracet, ale zase nebylo nutné se namáhat s ploutvemi. Když jsme se vynořili, bylo nám řečeno, že jsme pod vodou byli 45 minut, což nám připadalo jako asi jen 15 minut.

Cestu zpět jsme strávili na horní palubě sluněním, svačením a povídáním. Shodly jsme se na tom, že to byl skvělý zážitek a že i když to nebylo nejlevnější, určitě to stálo za to a každému to doporučujeme.

Volné odpoledne se zase nekonalo, protože jsme se vrátily opět docela pozdě, ale aspoň jsme měly volný večer, povečeřely jsme s Albou a začaly chystat prezentaci o České republice na druhý den u Alby ve škole.

Společná fotka s naší hostitelkou Albou

Čtvrtek

 

Prezentace probíhala ve 2. třídě. Teda vlastně to byly dvě třídy spojené dohromady. Ukázaly jsme dětem, kde Česko leží, nějaké fotky krajiny, měst a také jídla. Někde v půlce jsme pustily jeden díl Krtečka, ale bohužel nešel zvuk. On toho Krtek stejně moc nenamluví, ale bez zvuku to zkrátka není ono. Prezentaci jsme zakončily krátkým kvízem a nakonec jsme s dětmi vyrobily večerníčkovskou čepici. Alba nás pak ještě provedla po škole. Prý to dříve bývala býčí aréna. Dnes už se tam krotí jiná zvěř.

Pak jsme musely vrátit kamarádce kolo a další, již prodané kolo, odvézt kupujícímu. Oběd jsme si daly v restauraci Casa Mission a vyrazily na předem domluvenou prohlídku místní čokoládovny. I zde jsme dostaly cenu pro místní díky známosti.

Čokoládovna byla zajímavá. Dozvěděly jsme se vše o původu čokolády, jak se vyráběla, a pak jsem si její výrobu mohly samy vyzkoušet. Již nasušené a opražené kakaové boby jsme několikrát pomlely na pastu, pak jsme si mohly určit, kolik cukru přidáme a znovu jsme mlely a hnětly. Nakonec nám náš průvodce ukázal, jak hezky tu čokoládu zabalit. Nám se to sice tak hezky nepovedlo, ale zase to byl znak ruční práce. Takto připravený a zabalený tovar se používá k výrobě horké čokolády. Jen se to hodí do hrnku a zalije buď mlékem nebo vodou. Bohužel jsme ty čokolády zapomněly u Alby v ledničce, takže netušíme, jak chutnají.

A po návratu z čokoládovny holky prodaly ještě druhé kolo a všechny jsme se musely sbalit. Balení ještě bylo proloženo společnou poslední večeří s Albou. Závěr na ostrově byl celkem hektický, ale i přes to jsme stihly trajekt na pevninu v sedm hodin večer. Holky jely na jednom trajektu, já na druhém a sešly jsme se v Playi.

Odtud jsme si vzaly taxi k Nestorovi, couchsurferovi, u kterého holky již přespávaly. U něj jsme nechaly věci, které nebudeme během cestování potřebovat a druhý den ráno vyrazily na autobus, který nás zavezl do Valladolidu.

Lenka telefonuje s Albiným telefonem, který vypadá jako kachna

Loučení s Cozumelem

Pomalu se blížil čas našeho odjezdu z ostrova. V pátek 9.6. Katka poslední den učila ve škole Montessori, v sobotu 10.6. jsme se stěhovaly ze školního bytu k pastorce anglického sboru Albě, v neděli 11.6. večer přijela za námi na Cozumel Julča a čekalo nás posledních pár dní na ostrově. S Julčou jsme chtěly stihnout ty nejlepší věci, jako třeba šnorchlovací tour na 3 nejkrásnější místa v okolí a potápění. Ve čtvrtek večer jsme potom měly naplánovaný odjezd z Cozumelu s tím, že všechny tři společně ještě procestujeme zajímavá místa na Yucatanském poloostrově, ve státu Chiapas a ve městě Oaxaca.  Ke konci cesty jižním Mexikem jsme naplánovaly asi týdenní dobrovolnický pobyt v česko-švýcarské misijní stanici ve vesnici Triunfo. Po procestování Mexika máme v plánu přeletět z Cancúnu do Vancouveru v Kanadě ke kamarádce Dorotě, potom přejet nejspíš půjčeným autem z Kanady do Montany v USA, kde strávíme asi 14 dní u další známé Jenny, a nakonec už jet doletět zpět do Evropy a domů.

Kdybychom odjížděly z Cozumelu po prvních 3 měsících, nebylo by to tak náročné. Ale za poslední měsíc a půl jsme se s některými lidmi skutečně sblížily, a tak loučení nebylo jednoduché.

V pátek se Katka loučila ve škole, což proběhlo celkem hezky. Jedna třída školky dokonce Katce nachystala dort na rozloučenou, který si společně v hodinách snědli.

Potom jsme měly v plánu rozloučit se v sobotu večer před odjezdem ve sboru Buen pastor, kde jsme zároveň prezentovaly Českou republiku na tzv. Českém večeru. V neděli po shromáždění jsme plánovaly rozloučit se ve sboru Príncipe de paz. Nakonec se nám loučení ještě o dva dny protáhlo, protože v pondělí jsme samozřejmě jely ještě na návštěvu k Lópezům a z Príncipe de paz nás pozvali na úterý na Mexický večer. 

V sobotu jsme se musely vystěhovat z bytu, takže jsme se sbalily, uklidily byt a rozloučily se s ředitelkou Montessori školy. Tam proběhlo loučení stroze a bez emocí. Potom jsme se přestěhovaly k Albě, která nás uvítala ve svém nádherném domě společným obědem. Odpoledne jsme si šly naposledy zašnorchlovat k domu prezidenta a po návratu jsme začaly vařit na večer. Hodně lidí nám říkalo, že na Český večer do sboru Buen Pastor přijde, takže jsme uvařily ovocné knedlíky ze vší zbylé mouky, což bylo asi kilo a půl a vydalo to zhruba na 120 knedlíků. Jen jsme kvůli tomu nestihly mládežnické shromáždění. Ale dojely jsme do sboru akorát, když jsme měly začínat s prezentací Česka. Bylo tam víc lidí než poprvé, když jsme měly stejnou prezentaci pod názvem „Noche de café“ ve sboru Príncipe de paz. Ale knedlíky na konci stačily, dokonce ještě zbyly. Jen jsme neměly dost cukru a smetany, takže přídavky byly bez nich. Myslím, že nejen knedlíky, ale i prezentace se lidem líbila. To byl náš poslední večer ve sboru, kde jsme se cítily skoro jako doma. 

My tři s Albou před jejím domem

Ve sboru Príncipe de paz jsme šly na poslední shromáždění v neděli 11. 6. Potřebovala jsem tam být o půl hodiny dřív (v 17.30), protože ve chvalách měl zpívat sbor, se kterým jsem několik týdnů chvály nacvičovala. Když jsem dorazila asi 2 minuty po půl, bylo ještě zamčeno, ale naštěstí mi otevřeli a pastor už chystal mikrofony a aparaturu. Zkusili jsme si ještě aspoň s hudebníky 3 první chvály, sbor dorazil až na 6 a hlavně se ten den předávaly odměny Misioneritám (takový Royal pro holky), takže většina zpěvaček ještě chystala různé věci k tomu. Takže to bylo opravdu speciální shromáždění. Na začátku slavnostně nastoupily všechny Misionerity s vlajkami, skládaly se sliby vlajkám (mexické, misioneritské a křesťanské) a zpívaly se různé hymny. Potom byly chvály, které jsem vedla společně se sborem a s pastorkou. Následovalo kázání zaměřené na vedení dětí ke Kristu a úplně na konci shromáždění se předávaly Misioneritám speciální odměny za to, čeho na svých setkáních dosáhly. Konec jsme už nevnímaly plně, protože za námi dorazila Julča, se kterou jsme si samozřejmě měly spoustu co říct. Po skončení jsme jako obvykle ještě zůstaly, poseděly a daly si quesadilly. Nakonec jsme pastorově rodině předaly dárky na rozloučenou a Alba pro nás přijela, aby nás vzala autem zpátky k sobě domů.

Skládání slibů vlajkám

Zpívání chval se sborem

V pondělí jsme se loučily s Lópezovými. Měly jsme přijet až v 8 večer a na programu bylo závěrečné zkoušení Emy z angličtiny a potom hra Rummi až do roztrhání těla, jak prohlásila Came. Dohoda byla, že kdo vydrží a neusne, spočítá potom body. Ale po pondělní celodenní cestě kolem ostrova na kolech jsme nebyly schopné k Lópezům  dorazit dřív než ve tři čtvrtě na devět. Vůbec to ale myslím nevadilo. Dohodli jsme se, že závěrečnou zkoušku z angličtiny si pro Emy připraví Julča, která za námi dorazila a která neumí španělsky, takže bude objektivnější. Poté, co Emy složila zkoušku, daly jsme jí i mladšímu Misaelovi za jejich angličtinu (a španělštinu) diplomy. Pak jsme si všichni společně dali večeři, i s kamarády Danielem a Fernandem a Lópezovic příbuznými (Isaího sestra Neyma s manželem), kteří taky ten den dorazili, aby se s námi rozloučili. V hovoru jsme se dostali k nečekaně komplikovaným věcem, jako třeba jestli máme v Česku internet přes optická vlákna nebo kolik GB internetu máme, a na Katčinu odpověď, že není technik, ale učitelka dějepisu, vymyslel Daniel řadu otázek ohledně evropské historie, Římské říše a podobně. Taky nás překvapilo, že se nás ptali třeba na české překlady Bible nebo na to, z jaké denominace vlastně jsme. Tak jsme jim povyprávěly něco o vzniku naší církve a sboru v Zábřehu. Říkaly jsme si, že asi ještě rychle před odjezdem si o nás chtěli něco zjistit :-) Jako překvapení jsme na rozloučenou dostaly dort. Na Rummi ten den nedošlo.

O půl dvanácté jsme odjížděly šťastné a dosyta rozloučené. To, co jsme si nedokázali na rozloučenou říct , jsme si pak ještě napsali. Musím říct, že jestli mi někdo z Cozumelu bude chybět, bude to právě tahle legrační rodinka. Jak jsme si s Katkou vždycky říkaly, přátel jsme tu měly víc, ale jenom jedna rodina nás zvala, ať si s nimi zahrajeme Rummi. Mimochodem, velmi dobře jsme se s nimi dorozuměly pravděpodobně i díky malému Misaelovi, který špatně vyslovuje a hůř i rozumí. Díky tomu je celý zbytek rodiny včetně desetileté Emy zvyklý mluvit pomalu, jasně a názorně. Když na nás mluví stejně jako na Misaela, v pohodě se s nimi domluvíme. U Lópezů jsme se opravdu cítily jako doma. 

Poslední rozlučková párty proběhla v úterý večer, kdy jsme byly pozvané na Mexický večer do sboru Príncipe de paz. Yessenia nám napsala, že máme přijít v 19.40. Nějak jsme nepobraly, proč nám najednou píše tak přesný čas, když normálně všechno u nich ve sboru začíná tak o půl hodiny později, než se řekne. Dovtípily jsme se, že Mexičanům asi napsala 19.00 a nám 19.40. Nevěděly jsme přesně, co se chystá, ale radši jsme se snažily dorazit včas. Přišly jsme v 19.50 a skoro nikdo tam ještě nebyl, jídlo nebylo hotové a tak, takže jsme stejně ještě čekaly, než se začalo. Vlastně doteď přesně nevíme, jestli to mínili jako rozlučku s námi nebo jenom dělali Mexický večer a nás na to na rozloučenou pozvali. Každopádně tedy to probíhalo jako klasická oslava u nich ve sboru: dali jsme si jídlo, tentokrát tedy různé typicky mexické speciality, pokecali jsme si a bylo to. Když začali lidé odcházet, říkaly jsme si, že se taky rozloučíme s přáteli a pomalu půjdeme. Yesenia nám ještě požehnala před cestou, několikrát jsme se s různými skupinami kamarádů vyfotily a chystaly jsme se, že pojedeme. Měly jsme tam kola, ale pastorka nám nabídla, že nás vezmou autem. Ale co s koly? No ty přece naložíme na korbu, ne? A vzhledem k tomu, že jsme se všechny chtěly projet na korbě, šly jsme do toho. Francisco nám naložil kola, já, Katka, Julča a Yesita jsme sedly na korbu, dalších 5 lidí dovnitř a jeli jsme. Nejdřív jsme myslely, že jsme špatně vysvětlily, kde teď bydlíme, když jsme vyrazili úplně na druhou stranu, ale nakonec se z toho vyklubala projížďka směrem k severní části ostrova se zastávkou a společným focením v přístavu. Potom jsme se projeli po nábřeží a nakonec nás vzali k Albě. Doma už jsme jen zalezly do postelí.

Mexický večer

Julča, Lenka, Katka, Francisco, Yamin a Mariana

Jízda na korbě

Poslední společné foto z večerní procházky po přístavu

Jsem moc vděčná za všechny přátele, které jsme na Cozumelu potkaly, vůbec si náš pobyt tam bez nich nedovedu představit. Bylo fajn, že jsme se mohly se všemi rozloučit a vyrazit zase na další cestu.

Střípky VIII

Tarantule

Jednou jsme přišly večer domů do svého bytu, já jdu do sprchy a najednou slyším výkřik. Tarantule. Hned u Katčiny postele. Já jsem nemohla hned vylézt, ale Katka se zachovala velmi statečně. Než jsem přišla, tarantuli vyfotila. Potom vzala kelímek od velkého jogurtu, tarantuli jím přiklopila, potom zavřela a vynesla ven. Tarantule ještě chvíli okouněla před dveřmi, ale dovnitř se nedostala. Od té doby jsme ještě důsledněji zavíraly vždycky síťované dveře. Ty druhé totiž byly takové děravé - nebo jinak už nevíme, kudy se k nám tak velký pavouk mohl dostat. 

Tento obrázek si vysloužil velkého ohlasu na facebooku, odhaduji, že měl víc komentářů než jakákoliv jiná fotka z Mexika. Když jsme fotku ukazovali mexickým přátelům, většinou říkali, že to by se taky báli, a obdivovali, jak statečně si Katka vedla, že ji vyhodila ven. (Ono totiž takhle v cizí zemi člověk vůbec neví, jestli je to nebezpečné, jak rychle to utíká a co s tím.) Jediný Isaí to komentoval tak, že přece taková tarantule se opeče na ohni a sní, ne?

Nápad na zavařování ovoce a ochutnání guanabany

Už několik lidí se nás ptalo, jestli jsme ochutnaly další druh místního ovoce zvaný guanabana. Ten jsme neochutnaly, protože jak jsme pochopily, nebyla zrovna jeho sezóna. Někdy jsme si daly aguu frescu z guanabany, ale příchuť není všechno. Nedávno jsme však byly pozvané na oběd do sboru Príncipe de paz a po obědě pastorka Yesenia donesla guanabanu, že si všichni dáme. Guanabana je dost velký kus ovoce, takže bylo dobře, že nás na to bylo tolik. Byla šťavnatá a dobrá. Akorát se člověk zaplpal ještě trochu více než u jezení melounu.

Potom jsme rozvinuli řeč o českém a mexickém ovoci, vyprávěly jsme, že u nás je zrovna sezóna jahod, že v srpnu chodíme na borůvky, které potom zavařujeme, a na podzim zase máme spoustu jablek, ze kterých děláme mošt. Ten samozřejmě taky zavařujeme, aby se nezkazil. Když jsme to říkaly Yesenii, vypadala, že ji nikdy nenapadlo, že by se ovoce dalo zavařovat, aby vydrželo. Sice zná kompoty, které se dají koupit v supermarketech, ale neslyšela o tom, že by někdo doma zavařoval. Holt tady je sezóna po celý rok, akorát se střídá, které ovoce zrovna roste. Vypadalo, že ji to zaujalo a že určitě rozjede projekt na zachování ovoce, které se jinak jenom válí po zemi a hnije, přitom by se v době mimo sezónu mohlo prodat.

Guanabana

Hodina na Gardneru

Do anglického sboru chodila Mexičanka Paty, která je ředitelkou vyhlášené cozumelské školy Gardner. Když se dozvěděla, že hledám práci, nabídla mi, že u nich můžu občas suplovat, když budou potřebovat. Nakonec v době, kdy jsem mohla, vyšla jenom jedna hodina. Ale aspoň jsem se podívala na Gardner a vyzkušela si zase si stoupnout před neznámé děti.

Třetí třída na Gardneru, kterou jsem jednu hodinu suplovala

Fiesta u Cynthie

Hodně jsme toho slyšely o mexických fiestách, ale pořád jsme měly pocit, že jsme tu ve skutečnosti nic takového nezažily. Oslavy ve sboru nás nijak příliš nenadchly - každý přišel, najedl se a šel. Skoro ke konci pobytu nás naše známá Cynthia pozvala na rodinnou oslavu narozenin svého syna. Těšily jsme se, že teď možná zažijeme tu pravou mexickou fiestu. Nevěděly jsme, jak se obléct a co vzít s sebou za dárek, naštěstí nám Cynthia poradila, že máme vzít dort. Tak jsme se oblékly do svého nejlepšího oblečení (moc tady toho s sebou nemáme), koupily jsme dort a vyrazily jsme. Spíš než oslava to byla taková grilovačka, takže jsme tam byly jediné v šatech, všichni ostatní měli kraťasy, trička a tílka. Ale vzhledem k tomu, že jsme takhle byly dvě, myslím, že to vůbec nevadilo. Bylo tam do dvaceti lidí, většinou rodina a pár dalších kamarádů a musím říct, že na nás všichni byli moc milí. I když se na nás španělsky musí pomalu, celou dobu si s námi někdo povídal. Kromě toho jsme se pobavily anglicky s Australanem, což byl, pokud jsme to dobře pochopily, manžel Cynthiina bratra. Samozřejmě jsme si myslely, že spíš by to měl být manžel její dcery, ale ti dva muži opravdu tvrdili, že se vzali a jsou manželé. Tak jsme to radši moc nerozebíraly. Jinak musím říct, že oslava byla moc fajn a určitě srovnatelná s našimi rodinnými oslavami, kde se sejdeme, jíme, pijeme a povídáme a užíváme si to.

Vzadu Cynthia a její bratr, vpředu jeho australský manžel

Cesta kolem ostrova s Vanessou a Charliem

Vanessa ze sboru nám jednou napsala, jestli budeme mít některý den volný, že by nás ráda vzala na výlet. Domluvila se se svým kolegou z práce (oba jsou učitelé na střední škole), ten měl auto a společně nás vzali na cestu kolem ostrova. Zajeli jsme si i k mayským ruinám San Gervasio, kde jsme předtím nebyly. Nešly jsme sice dovnitř, protože vstupné je větší než na významnějších mayských ruinách, kde už jsme byly, ale aspoň jsme to viděly zvenku. Pak jsme se společně projeli po druhé straně ostrova, kde jsme zastavovali na různé vyhlídky. 

Loď, která nedávno připlula ke Cozumelu. Nemá vlajku, takže je nelegální. Než se zjistí, o jakou loď se jedná, hlídají ji ze břehu vojáci

Vrcholová fotka na nejvyšším kopečku Cozumelu

Takové špinavé jezírko kousek od Chen Ria, kde už jsme se několikrát koupaly. Charlie tam zastavil, protože tam prý žije pár krokodýlů, tak možná nějaké uvidíme. A opravdu zrovna přímo před námi takhle na divoko se objevil krokodýl!

Koukáme se na útesy. Prý se zdejší krajina dost změnila po hurikánu Wilma v roce 2005. Právě po tomhle hurikánu vzniklo i to jezírko, kde dnes žijí krokodýli.

Do písku na pobřeží v noci kladou želvy vajíčka. Ochránci je potom evidují těmito tyčkami. Některá vajíčka přenášejí z pláží do většího bezpečí, aby je zachránili

Zkoušky chval

Když jsme ještě někdy v první polovině pobytu na Cozumelu byli ve sboru Príncipe de paz a slyšela jsem, jak hraje chválicí skupina, byla jsem z toho fakt nešťastná. Vpředu zpívají asi 4 zpěvačky, samozřejmě hlasitě a ještě do zesílených mikrofonů, ovšem melodii a rytmus moc nechytají. Do toho hraje kytara, klávesy a bicí, ale spíš hraje každý sám než spolu. Někdy jsou třeba klávesy v jiné části písničky než zpěv. Nebo zpěváci zpívají v jiné tónině než hraje kytara. Když jsme jednou s Katkou odcházely ze sboru, kde se během doby chval pastor snažil doprovázet zpěv na klavír, povzdechla jsem si Katce: "Já bych ho to jako naučila, ale nevím, jestli to je to, co bych měla dělat."

Nicméně poté, co jsem přišla o práci, jsme s ženou pastora vymyslely, že bych mohla učit u nich ve sboru angličtinu, klavír a vůbec všechno. Ona sama začala každý den chodit na hodinu angličtiny a mluvila o tom, že pastor by se chtěl učit na klávesy, aby hrál líp. No, já jsem byla pro. Ale zdálo se mi, že ačkoliv žena pastora je z té myšlenky nadšená, pastor sám se do toho nějak nemá. Nicméně jednou, když jsem byla ve sboru, protože jsem "učila" hodinu angličtiny, na kterou nikdo nepřišel, sedli jsme si tedy s pastorem ke klávesám a opravdu jsme si dali hodinu. Pastor vypadal, že si rád nechá poradit, co udělat, aby hrál líp. Taky mi vyprávěl, že dřív měli ve sboru více dobrých hudebníků, ale v poslední době moc ne. A že mají dost lidí, kteří rádi zpívají, ale chybí jim vedoucí. Tak se prý modlil, aby jim Bůh poslal nějakého hudebníka. No, tak to vypadá jako vyslyšená modlitba, ne?

Nakonec jsme se domluvili, že bych jim mohla pomoct vést chvály - tzn. dirigovat zpěv, pomoct sladit nástroje a podobně. Skutečně jsme se pak na několika zkouškách sešli (vždycky od půl deváté do deseti večer, tady se dřív zkoušet nedá, protože jsou všichni v práci). Nakonec jsme zahráli všech 6 nacvičených písní na poslední bohoslužbě, kde jsme byly. 

Pastor pilně trénuje na klavír

Přespání u Lópezů, Rummi a Scrabble

Rodina Cameriny a Isaího, v našem podání tzv. Lópezovi, nás několikrát zvali, abychom u nich přespali, hlavně poté, co se dozvěděli, že v našem bytě nemáme klimatizaci a že máme v plánu, až bude nejhůř, jít přespat v hamakách na pláž Las Casitas. Přespat na pláži jsme se tedy nikdy neodvážily. V našem bytě to šlo vydržet někdy lépe, někdy hůře, ale vždycky to šlo. Přesto jsme se jednou rozhodly, že jejich nabídky využijeme. Bylo to o prvním víkendu, kdy se už nekonala anglická shromáždění, takže jsme měly volnou neděli ráno. Domluvily jsme se s Lópezovými, že přijedeme v sobotu večer po shromáždění v Asambleas de Dios, večer si s nimi zahrajeme Rummi, přespíme u nich a v neděli ráno nás Camerina naučí uvařit mexickou snídani – enchiladas verdes. Opravdu všechno klaplo, zahráli jsme si Rummi, přespaly jsme s Emy a Misaelem v dětském pokoji v hamakách a ráno jsme všichni měli společnou snídani. Spíš tedy vařila Came, ale aspoň jsme jí trochu pomohly a hlavně jsme viděly naživo, jak na to, tak třeba to ještě někdy budeme moct samy uvařit. Emy se nás hned ptala, kolik dní tam budeme spát a kdy zase přijedeme, tak jsme ji musely zklamat, že tam přespíme jenom jednou.

Hrajeme Rummi

Misael chtěl původně spát v hamace s Katkou...

...potom si lehl k Emy, ale nakonec stejně celou noc spal s maminkou

Pomáháme Came s enchiladami

A tohle je výsledek

A na závěr společná fotka nás s celou rodinou Lópezových, včetně psa Bógara

I když jsme Emy zklamaly, že jsme tam přespaly jenom jednu noc, hned v pondělí jsme se zase všichni viděli, když jsme tam přijeli na naši již pravidelnou večerní návštěvu. V neděli po shromáždění jsme se s nimi bavili o tom, že si musíme zahrát Scrabble, což jsme řešili už i dřív, ale nikdy jsme to ještě společně nehráli. Nejdřív jsme nechtěly souhlasit se Scrabble, protože samozřejmě nemít španělštinu jako rodnou řeč je v této hře velká nevýhoda. Ale pak nás napadlo, že když prohrajeme, aspoň budeme mít výmluvu, že to je právě kvůli té španělštině. Když jsme v pondělí dorazily, vytáhly jsme z tašky španělský slovník a oznámily jsme Came, že jsme nachystané na Scrabble. Pak jsme učily Emy angličtinu, Came si volala s Isaím a ten najednou dorazil domů a vytáhl z tašky na stůl úplně novou, ještě zabalenou hru. Tak to jsme nečekaly. Fakt nás nenapadlo, že když mluví o tom, že budeme hrát Scrabble, musí ho nejdřív koupit. Nicméně jsme se tedy navečeřeli a zahráli jsme si Scrabble. Isaí to nikdy předtím nehrál a ani teď tak úplně nehrál, protože asi po čtyřech kolech šel spát, Came to už hrála, ale strašně dávno a nepamatovala si moc pravidla. No, takže jsme nakonec opravdu vyhrály já s Katkou. Tak jsme si připadaly blbě, že nás pozvali, kvůli nám tu hru koupili, a ještě jsme je porazili. Když jsme se o týden později loučili, děkovali jsme jim za čas, který jsme společně na Cozumelu prožili včetně toho, že jsme s nimi hráli hry, že se na nás nenaštvali, když jsme je porazily ve Scrabble a podobně. A Came na to: „Počkej, kdo ti řekl, že jsme se nenaštvali? Já jsem se naštvala.“ 

Scrabble!

Dosažení Isla Pasión

Celkem jsme podnikly 3 pokusy k dosažení Isla Pasión na severním cípu ostrova. Název je trochu zavádějící, ve skutečnosti se nejedná o ostrov, ale o poloostrov. Nedá se k němu ovšem dostat ze strany pevniny, protože tam je obklopen džunglí a nemá žádnou přístupovou cestu, tak je potřeba přeplout záliv moře na člunu.

Poprvé jsme se snažily dojet k severnímu cípu ostrova už kdysi dávno na kolech, ale skončily jsme před obrovskou kaluží, kterou jsme na kolech nepřejely.

Podruhé jsme se na Isla pasión vydaly v sobotu 3.6. s Albou, která nás tam vzala autem. Když jsme dojely ke kalužím, bylo mi skoro jasné, že s tím broukem to neprojedeme. Ale Alba jako správná Mexičanka byla jiného názoru. Jednou jsme tady, tak jedeme. Vjely jsme do kaluže a opravdu jsme ji tím broukem přejely. To jsme ještě nevěděly, že takových kaluží je tam asi deset. Všechny ostatní ale byly mělčí, takže když jsme se jednou vydaly na cestu, přejely jsme všechny. Dostaly jsme se k moři a Alba šla vyjednat cenu za člun. Zrovna tam byli i jiní turisté, takže pán řekl klasickou cenu. Pro místní 450 pesos, pro ostatní Mexičany asi 600 pesos a pro zahraniční turisty asi 1000 pesos. To je ovšem cena, která zahrnuje cestu tam a zpět, vstup na poloostrov a pláže i jídlo a pití v tamějších restauracích. Alba se však s tím pánem tak trochu znala ze sboru Eben Ezer, tak se potom, když druzí turisté zaplatili a odešli, zeptala ještě jednou soukromě na cenu jen za to, že by nás tam ten pán zavezl a zase přivezl. Prý by nás tam a zpět mohl vzít za stovku. Jenomže zrovna půjčil svůj člun nějakému rybáři a nemohl se mu dovolat, aby přijel. Nelepší by prý bylo přijet v neděli, kdy jsou restaurace a další služby pro turisty na Isla Pasión zavřené, takže místní mají ideální šanci dostat se tam a zpět za tu stovku a nenarušit tím obchod pro turisty. S Albou jsme se tedy na Isla Pasión nedostaly, ale aspoň jsme se vyfotily na molu a na rozhledně v džungli. S dětskou anglickou písničkou Walking in the jungle se z nás dvou již staly profesionální „procházečky džunglí“, tak jsme rády, že jsme aspoň takhle tu džungli na Cozumelu navštívily.

Albin brouk suverénně projíždí kaluže

Foceno z rozhledny: Alba, její auto a všude kolem džungle

Všechny tři na molu, za námi Isla Pasión

Cesta přes kaluže

My dvě a za námi tentokrát lze vidět Islu Pasión

Třetí pokus jsme podnikly samy a opět na kolech, ovšem tentokrát v neděli, abychom se už na Islu Pasión opravdu dostaly. Jely jsme poslední neděli na Cozumelu, 11.6., kdy už jsme bydlely u Alby. Byly jsme rozhodnuté ty kaluže tentokrát projet, ať budou vypadat jakkoliv. Přesto pro nás bylo příjemným překvapením, že kaluže tentokrát byly nějak méně hluboké. Tak jsme bez větších problémů dojely až k molu. 

Katka hrdinsky přejíždí kaluž

Cesta džunglí

U mola byl hned pán, kterého jsme si už pamatovaly z minulého týdne, a nabídl nám za těch 100 pesos odvoz tam a zpět. Nasedly jsme do člunu a jely jsme. Měly jsme na návštěvu poloostrova jen hodinu, protože večer jsme potřebovaly být včas na shromáždění, ale myslím, že to stálo za to. Krásný jemný písek, parádní pláž, voda teplá jak kafe (vážně, to není nadsázka). Nádhera.

Já a za mnou pán, který nás vezl na svém člunu na Isla Pasión

Voda teplá jako kafe

Krab nebo co na molu (vypadalo to docela hrozivě)

Byly jsme domluvené, že o půl čtvrté pojedeme zpátky, čímž bychom ten návrat měly tak akorát stihnout. O půl čtvrté se zdálo, že člun není nikde. Spolu s námi na něho čekaly dva další cestovatelé. Předtím se s řidičem člunu domlouvali anglicky, v kolik pojede zpátky, takže to nebyli Mexičani. Podle přízvuku to nebyli ani Američani či Kanaďani. Tak jsme tipovaly, odkud asi jsou. Podle vzhledu jsme je odhadly na Poláka a Rumunku. Ale pak jsme teda zjistili, že to byli Izraelci. Člun nakonec dojel o čtvrt hodiny později, takže jsme ztratily rezervu, ale jakž takž jsme stíhaly. Po dosažení pevniny před námi ještě přeběhl tzv. „mapache“, což sice není v našem slovníku, ale už jsme zjistily, že je to mýval.